Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
„Pane doktore, jak mám ty prášky brát?“ „Jeden ráno v osm a pořádně zapít, další v deset a pořádně zapít, pak si dejte jeden ve dvanáct a pořádně zapít, další ve čtyři odpoledne a pořádně zapít a poslední v šest večer a pořádně zapít.“ „Pane doktore, co mi vlastně je?“ „Málo pijete.“