Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
„Jste v pořádku, pane?“ ptá se zneklidněný operátor člověka, který do telefonu velice ztěžka dýchá. „Ale, nemám tužku, tak si dýchám na sklo, abych si zaznamenal číslo.“