Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
„Představ si, včera jsem ryl zahrádku a najednou koukám – koruna! Strčím ji do kapsy, ryju dál a za chvíli zas – koruna. A to se opakovalo šedesátkrát!“ „Tak to jsi našel nějaký poklad, ne?“ „Ne, měl jsem v kapse díru.“