Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
Labužník nahlas přemýšlí: „Mám si dát ještě jednu porcičku, nebo si nemám dát další porcičku? Břicho říká, že ano, hlava říká, že ne… Hlava je moudřejší než žaludek… Moudřejší ustoupí… Pane vrchní, ještě jednu!“