Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
„Tatí, je krásný den?“ „Do prčic, proč se každý den tak hloupě ptáš?“ „Víš, tati, pan učitel říkal, že se jednoho krásného dne z toho mého hloupého vyptávání zblázní.“