Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
Klučina přijde z venku domů a přemýšlí: „Co jsem to měl udělat nejdřív? Už vím, najíst se.“ Po jídle dál spekuluje: „Ne, to nebylo ono, měl jsem si umýt ruce.“ Umyje si ruce a v tom mu to dojde: „Ne! Už to mám, měl jsem si přeci sundat lyže!“