Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
„Kamaráde, řekni mi upřímně, mám já koňský obličej?“ „Uklidni se, proč bys měl mít koňský obličej?“ „Představ si, že stojím v neděli v Chuchli na zastávce, přiběhne ke mně žokej, hodí na mě sedlo, naskočí, zacinká zvonek…“ „A co jsi dělal?“ „No co bych dělal?! Dělal jsem, co jsem mohl a byl jsem druhý.“