Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
Říká kamarád kamarádovi: „Ten vtip, jak manželka křičí: Jeminkote, spolkla jsem špendlík! A manžel ji namítá: To je toho, vždyť jich máš plnou krabičku, znáš?“ „Ne, ten neznám. Řekni mi ho.“