Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
„Jó, dříve, to byly časy, lidé byli zdvořilí, vychovaní, slušní, vždy pustili starší v autobusu sednout…“ „Ale, pane, co si stěžujete, vždyť jsem vás sednout pustil.“ „No jo, ale moje žena pořád stojí.“