Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
V jednom kostele měli pamětní knihu, která byla na stolku u vchodu a návštěvníci do ní kromě jména rádi psali i poznámky. Jednou se tam objevil zápis: „Váš kostel je pěkný, ale moje dívka je pěknější!“ Místnímu duchovnímu správci to nedalo a napsal mu tam odpověď: „Počkej, až tvoje dívka bude tak stará, jako náš kostel!“