Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
Potkají se dva kamarádi: „Tak jsem byl na výstavě obrazů a mohu říci, že jenom na ty tvé se jdou koukat.“ „Děkuji za uznání.“ „Před těmi ostatními je tolik lidí, že se k nim nedá protlačit.“