Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
Taxík se pomalu plouží přecpanou obchodní třídou, proplétá se mezi chodci, zastavuje a zase popojíždí. Cestující se na řidiče prosebně zadívá. „Pane řidiči, já musím stihnout ten vlak. Nemohl byste se dostat kupředu poněkud rychleji?“ „To bych mohl, ale přece tu nenechám stát prázdný vůz.“