Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
Prochází se pan Srstka mezi zahrádkami a najednou spatří svého starého přítele. „Josef, ty máš ale hezkou zahrádku. Proč na ní nic nepěstuješ. Měl bys třeba tady zasadit okurky, támhle mrkev, petržel a salát a do rohu dát kuřata.“ Po čase se pan Srstka opět prochází mezi zahrádkami. „No vidíš, Josef, jak ti to tady hezky všechno roste. Jenom ta kuřata nevidím.“ „Asi jsem je zasadil hluboko. Třeba ještě vzklíčí.“