Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
„Co to má znamenat?“ rozčiluje se otec nad popsanou žákovskou knížkou. „Já za nic nemůžu,“ třese se synek. „Vždyť jsi mi to přece sám říkal, že si mám odnést z hodiny co nejvíc poznámek...“