Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
Zlobí se otec nad žákovskou knížkou svého syna: „To snad není ani možné, dostat tři pětky z dějepisu za jediný den! To je už opravdu umění!“ „No vidíš, tati,“ povídá klučina. „A ani mi to nedalo tolik práce.“