Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
Na břehu jezera sedí malíř a maluje západ slunce. Za ním stojí tatínek se synem a bedlivě sledují každý malířův tah. Po chvíli otec praví: „Vidíš, synu, tak tvrdě musí pracovat člověk, který nemá fotoaparát.“