Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
Honza přišel na nádraží a hned prvního železničáře, kterého uviděl, se ptal: „Prosím vás, v kolik odjíždí vlak do Brna?“ Železničář mrkl na hodiny. „Za tři minuty! Máš nejvyšší čas.“ Honza se přiřítil k pokladně: „Dejte mi rychle jeden lístek, už mi jede vlak.“ „Kam?“ „No, do ruky přece!“