Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
Farář se loučí se svou obcí. Některým z jeho oveček stojí slzy v očích. „Nermuťte se nad mým odchodem. Brzy přece dostanete nového duchovního správce a ten bude jistě lepší než já,“ pokouší se je utěšit farář. „Neříkejte to,“ brání se lidé, „to váš předchůdce taky sliboval.“