Blog - Duchovní slovo

Přistihli jste se někdy, že něco děláte proto, že to dělají druzí, a ne proto, že jste se tak čistě rozhodli sami od sebe? Kamarád vám něco doporučí. Soused něco má. Vaši příbuzní vám líčí jak je něco super... Podle okolí často lidé posuzují to, co je "normální". Když je třeba v zaměstnání zvykem nějak mluvit o druhých, snadno se k tomu ostatní přidají. Pokud si při práci ostatní udělají přestávku, my si ji uděláme také, i když nejsme unavení. Anebo pokud všichni kolegové kouří, snadno se to naučí i mladý "nováček". 

A tak se stalo, že v rádiu nedávno mluvili odborníci o tom, že je normální se rozvádět, protože se rozvádí většina manželství, a tak se to stalo "normou". Kdo s touto normou nesouhlasí, tak je problém v něm. Normální je totiž to, co dělá většina. Souhlasíte? 

Ve filmech pro děti a mládež už jsou běžné čili "normální" scény, které by před třiceti lety byly zakázané jako nemorální. Dnešní většina mládeže nerozumí slovům jako stud, čistota, zdrženlivost... "Normální" je nestydět se, nečervenat se při dnešní výuce nemorálních praktik a názorů. A navíc je v naší zemi "uzákoněn" manželský život i nemanželům od 15 let a kdo s tím nesouhlasí, je asi "nenormální".

Většina lidí se snaží "splynout s davem" - nevyčnívat. Někteří se naopak snaží na sebe upozornit svým výstředním chováním. A někteří na sebe upozorňují nevědomky tím, že se neřídí většinovou "normalitou" a mají jiné normy chování. Odborně řečeno: Jsou na vyšší úrovni morálního vývoje. Tak svatá Kunigunda, čili česky Kunhuta, šokovala svým chováním své okolí. 

Byla jsem se s již dospělým chlapcem podívat se, kde se narodil. Či spíše kde trávil čas před porodem i rok po porodu. Jeho maminka vyrostla v dětském domově a když jí bylo 18, otěhotněla. Nutili ji k potratu stejně jako ostatní dívky, které udělaly něco podobného. Ale protože již byla dospělá, měla na výběr - buď potrat, zůstane v domově a vyučí se švadlenou, anebo si dítě ponechá a stane se takřka ze dne na den bezdomovkyní, protože otec dítěte také neměl kde bydlet a navíc právě vykonával vojenskou službu. Vybrala si druhou možnost. 

"Dověděl jsem se, že jsou na nádraží uprchlíci. Tak jsem poslal děti do obchodu, aby jim koupili nějaké jídlo, a manželka jim uvařila polévku... Chtěl jsem někomu pomáhat, ale zatím jsem nevěděl komu a jak. Teď se naskytla příležitost." Vyprávěl nám Ilja Hradecký. Začalo to polévkou, ale polévkou to neskončilo. Z tohoto prvního dobrého skutku jedné rodiny před více jak třiceti lety vyrostla postupně organizace, která má nyní své pobočky ve 26 obcích naší republiky a stará se o 8 oblastí, ve kterých lidé potřebují pomoc (lidé ve stáří, s handicapem, bez domova, s dluhy, sociálně vyloučení - ohrožené děti a mládež, ohrožené rodiny, vzdělávání, duchovní péče).  A Ilja Hradecký objíždí jednotlivá města, aby zaměstnance seznamoval s tím, že na počátku stál tento obyčejný a zároveň neobyčejný dobrý skutek. Odhodlání jednoho člověka pomoct bližnímu. Zvednutí se z pohodlí svého bytu. (Nakonec s uprchlíky bydleli 4 měsíce v uprchlickém táboře.)

"Východiskem skautingu je přesvědčení, že můžeme zanechat svět lepší, než jak jsme jej poznali.  Záleží na každém, co pro lepší svět udělá." 

Toto se píše ve výroční zprávě Junáka za rok 2022. Co konkrétně skauti dělali? Pro lidi z Ukrajiny pořádali sbírky, benefiční akce, provozovali dva hotely, brali ukrajinské děti na tábory či pro ně organizovali volnočasové aktivity, zapojili se jako tlumočníci... Skauti ze skautského střediska Josefa Šivela v Otrokovicích se i s rodiči pustili do sázení stromů v okolí místní lesní studánky. Díky jejich práci tak vyroste pestrý les plný dubů, buků, modřínů a borovic.

13472 dobrovolníků podporuje skauting. Skautská dobrovolnická práce má roční hodnotu jedné miliardy Kč. Na více jak 1200 táborech pracovali vedoucí většinou dva týdny zcela zdarma! A někteří si ještě tábory také platí.

Proč pracují zdarma? Proč tomu věnují svůj volný čas? Skutečně užitečné skutky vycházejí z nitra. Z hlubšího přesvědčení. "Skaut je především věřícím člověkem a praktickým křesťanem," řekl již zakladatel skautingu Baden - Powel. 

Dokázali byste opustit toto dítě? 

A dokázali byste si takové opuštěné dítě vzít do své péče?

"Ježíš se setkal se zraněným lidstvím, pohladil trpící tváře, uzdravil zlomená srdce a osvobodil nás z řetězů, které vězní naše duše. Tímto způsobem nám ukazuje, jaká bohoslužba je Bohu nejmilejší: péče o bližního." Tato slova pronesl papež František v lednu 2022. 

Člověk šel tmavým lesem. V jedné ruce držel svítilnu, ve druhé hůl. Potkal ho příjemný muž, který se nabídl, že ho lesem doprovodí a povídá mu: "Ty o hodně přicházíš. Netrháš si maliny ani jahody když máš plné ruce. A co hub tady roste! Mohl by ses najíst a ještě přinést něco i domů. Ale já ti pomohu! Dej mi svou svítilnu i hůl, neseš je zbytečně, a budeš mít prázdné ruce, půjde se ti líp a natrháš si všecko, co budeš chtít a co tento les nabízí." Poutník tedy tomuto slušnému "loupežníku" dal svítilnu i hůl. "Loupežník" však neřekl, že jsou pár metrů od okraje propasti. (Příběh dle vyprávění Maxe Kašparů na rádiu Universum)

"Hlavně to zdraví..." přejeme si často k novému roku. To znamená, že zdraví považujeme snad za nejdůležitější v našem životě. Jak by ne, jedině ve zdraví máme svobodu dělat vše, co chceme. Nemoc nás omezuje - od toho je také její název "ne-moc" neboli bezmoc. Člověk v nemoci je bezmocný.

Dnešní věda už ví, že na nemoci se podílí nejen viry nebo bakterie, ale i celková psychika člověka, jeho životní styl, strava, stres, prostředí, ale i genetika a první roky života... zkrátka mít moc nebo nemoc je věc psychosomatiky. Podílí se na ní také psýché neboli duše.

Židé považovali nemoc - či nějaké postižení, zřejmě jen za důsledek hříchu. Jinak by se neptali: „Pane, kdo zhřešil: on, nebo jeho rodiče, že se narodil slepý?“ (Jan 9,1) Ježíš jakoby toto přesvědčení potvrzoval při uzdravení ochrnutého, kterému řekne: "Synu, odpouštějí se ti hříchy."  Ale učedníkům při uzdravování onoho slepého odpoví:  „Nejde o to, zda zhřešil on, nebo jeho rodiče, ale aby na něm byly zjeveny Boží skutky..." (Jan 9, 3)

Adventní doba se nese ve znamení výroku proroka Izaiáše: "Připravte cestu Pánu".  Připravuje někdo z nás CESTU? Opět jeden z biblických obrazů, který slyšíme, ale konkrétní skutky v nás mnohdy nevyvolává. V adventu připravujeme jiné věci než nějakou cestu: dárky, stromek, výzdobu, cukroví, přáníčka... Možná se snažíme  být laskavější anebo navštívit ty, které jsme už dlouho neviděli. Chápeme, že toto je taky CESTA k větší lásce v našem srdci, a s tím se spokojíme. Stačí to? Když jsme spokojeni s tímto málem, zůstáváme pouze vlažnými křesťany - advent co advent, půst co půst... Slyšíme, že se máme obrátit anebo připravit cestu Pánu, a tak to posloucháme a myslíme si, že už jsme ji připravovali dvacetkrát, čtyřicetkrát nebo šedesátkrát, (podle toho, kolik je nám let) a že se všechno opakuje a žádnou novou stezku nevyrovnáváme...

Ale...

Překladatel Bible, Martin Buber, vyprávěl, že ho jednou oslovila nějaká dáma a zeptala se ho: Řekněte mi, pane Bubere, jak mohu milovat svého bližního, když samu sebe nemiluji?"

Martin Buber věděl, že s překlady Bible do jiných řečí jsou velké potíže. Spolu s kolegou Rosenzweigem ověřovali zpětně svůj text, aby přišli na jiné překlady, které by snad lépe vystihovaly původní smysl. Konečně napsali: "Miluj bližního svého, protože je jako ty!"

MOŽNÁ SE PO NÁS, POKUD JSME TADY NA ZEMI, NEŽÁDÁ VÍCE, NEŽ ABYCHOM ROZZÁŘILI JEDEN OBLIČEJ. (Hilde Domin)

Kdo je pro vás světlem? Kdo vám vytvořil úsměv na tváři? Napište nám o tom! Na adresu [email protected]

Jistě jste zaregistrovali, že hlava naší církve navštívila 4.11. 2022 muslimskou radu starších v mešitě v paláci Sakhir. Rada starších podporuje mír v islámských komunitách. Myslím, že stojí za to vzít si ze  slov našeho papeže příklad lásky k bližním:

Přicházím k vám jako věřící v Boha, jako bratr a poutník pokoje. Přicházím k vám, abychom šli společně v duchu Františka z Assisi, který říkával: "Pokoj, který hlásáte ústy, mějte ještě hojněji ve svých srdcích" (Legenda tří druhů, XIV,5). Zaujalo mne, že v těchto krajích je zvykem při vítání hosta nejen podat mu ruku, ale také přiložit ruku k srdci na znamení náklonnosti. Jako by člověk druhému říkal: nejsi vzdálený, ale vstupuješ do mého srdce, do mého života. Také já s úctou přikládám ruku k srdci, hledím na každého z vás a dobrořečím Nejvyššímu za tuto příležitost k setkání.

Věřím, že se stále více potřebujeme setkávat, vzájemně se poznávat a brát si jeden druhého k srdci, dávat přednost realitě před idejemi a lidem před názory, otevřenosti vůči nebi před vzdáleností na zemi, bratrskou budoucností před nepřátelskou minulostí. Potřebujeme překonávat předsudky a dějinná nedorozumění ve jménu Toho, který je Zdrojem pokoje. 

Člověk se narodí. Tím je povolán Bohem k životu.

Stejně tak se rodí spousta jiných tvorů. C.S. Lewis však poukazuje na to, že se člověk od ostatních živočichů liší mimo jiné nepředvídatelností svého jednání. Chování zvířat je předvídatelné: Například každá kudlanka sní samečka. A neomlouvá se. Prostě to tak je. Oproti tomu každý labutí pár si je věrný celý život. Nikdo z labutí se tomu nediví ani to neobdivuje. Prostě to tak je. Nemůžeme říct že kudlanka je nemorální a labuť morální. Nebo snad že labutě jsou Bohu bližší než kudlanky nebo že snad mají lásku. Jsou tak "naprogramovaní", nemohou se rozhodnout jinak. Pouze lidé své chování ovlivňují. A mění se. U žádného člověka nemůžeme říct: "Prostě takový je a jiný nebude."

Pouze u lidí můžeme říct, že jsou "voláni" k Lásce.

"Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh." (J 1,1-5) Touto větou začíná Janovo evangelium. A ve 14.verši pokračuje: "A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi." (J 1,14)

Když tyto verše z Bible posloucháme, vnímáme je zřejmě jako básnický obraz. Rozumem vyhodnocujeme, že to není doslova pravda, ale nepozastavujeme se nad tím. Asi tak jako se nedivíme, že zvířata v pohádkách mluví, ale v reálném životě nás ani nenapadne, že by nám měl kocour odpovědět na pozdrav nebo si obout boty.

Jak by taky mohlo slovo ožít? Vyslovujeme přece spoustu slov a žádné z nich se nestane "tělem". Nic hmotného se přece nevytvoří mluvením. 

A přece má Bible Pravdu.

Církev je nazývána TĚLEM Kristovým. Ne těly, ale jedním tělem. Když se v kostele rozhlédneme kolem sebe, vidíme jedno tělo? Vidíme sebe jako součást tohoto jednoho těla? Zřejmě nás to ani nenapadne. A přece - svaté přijímání se latinsky nazývá comunio, což znamená SPOJENÍ, PROPOJENÍ. Pán Ježíš Kristus nás spojuje do svého těla, abychom byli jedno. Když každý z nás přijímá Ježíše Krista, fyzicky do svého těla v podobě chleba, tak naše těla jsou tímto tělem takto spojena. 

Uvědomujeme si to při svatém přijímání? A přijímáme vůbec Pána Ježíše při bohoslužbě? 

Říkejme mu třeba Karel. Již na základní škole dával opisovat spolužákům své písemky. Odmaturoval se samými jedničkami. Vystudoval vysokou školu. Stal se vědcem. Mohl si dovolit luxusní auto a drahé oblečení. Měl prestižní zaměstnání, a tedy i uznání ve společnosti. Lidé s ním mluvili s úctou a s respektem.

Spolužáci ze "základky" pořádali po letech sraz. Karla zajímalo, jak jeho bývalí kamarádi žijí.