Někteří lidé nechodí ke svatému přijímání, i když by mohli. Proč? Žádný člověk není hoden tak velké milosti přijmout Ježíšovo tělo. Ale Pán Ježíš po nás touží. Svaté Faustyně řekl, že nejvíc ho zraňuje lhostejnost lidí, kteří ho nepřijímají. Ježíšova krev zpřítomněna skrze víno smývá veškerou naši nečistotu. Pán Ježíš nás chce očistit, chce nám dát sílu, chce nám odpustit hříchy, chce nám dát život věčný... (řekl: "Kdo jí mé tělo, bude žít navěky." Jan 6,48) A jak se k tomu stavíme my? Přijdeme k Němu jako děti ke svému Tatínkovi? Každé dítě si přece uvědomuje, že není jako rodiče, že nemá takovou moc, takovou sílu, takové poznání. Ale nevadí mu to. Není v něm pýcha. Dítě se nechá od rodičů opečovávat  a obdarovávat. A také přijímá jejich vůli, podrobuje se jejich rozkazům, i když by se samo rozhodlo jinak.

Napadá mě otázka: Jaká je naše identita? Kdo jsem? Jako odpověď na tuto otázku můžeme říci své jméno, svůj původ, anebo svou roli: manžel, matka, učitelka, podnikatel... Ale toto není trvalé. To se může změnit. A lidé, když přestanou být manželi, rodiči, zaměstnanci, podnikateli... když se radikálně změní jejich životní situace, tak mohou mít pocit prázdnoty, nenaplnění, selhání, anebo se i propadnout do deprese. Nemůžeme stavět náš život na pozemských rolích, které hrajeme. Jeden den  člověka oslovují "pane inženýre", a než se naděje, už je pro pečovatelky "ležák z trojky". Jediná naše trvalá identita je: JSEM DÍTĚ BOŽÍ.  To je naše trvalá jistota. To se nezmění.

Jednám každý den jako Boží syn, jako Boží dcera?

Tvořím jedno tělo s Pánem Ježíšem Kristem?

Ježíš řekl: Já jsem chléb života. Kdo přichází ke mě, nebude nikdy hladovět. A kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit. (Jan 6,35)