Na druhou stranu, jak budou věřící různých náboženství a kultur schopni koexistovat, přijímat se a vážit si jeden druhého, když si zůstaneme cizí? Řiďme se výrokem imáma Alího: „Lidé jsou dvojího druhu: buď bratři ve víře, nebo bližní v lidskosti“, a ciťme se povoláni pečovat o všechny, které božský plán ve světě postavil vedle nás. Vyzývejme k tomu, abychom „zapomněli na to, co bylo, abychom se upřímně snažili o vzájemné porozumění a abychom společně chránili a podporovali sociální spravedlnost, mravní hodnoty, mír a svobodu pro všechny lidi“ (Nostra aetate, 3). To jsou úkoly, které připadají nám, náboženským vůdcům: tváří v tvář stále zraněnějšímu a rozervanějšímu lidstvu, které dušně a ulekaně dýchá pod rouškou globalizace, jsou velká vyznání víry povinna být srdcem, které spojuje údy těla, duší, která dodává naději a život nejvyšším tužbám.
V těchto dnech jsem hovořil o síle života, který vydrží i v těch nejsušších pouštích, protože čerpá z vody setkání a pokojného soužití. Včera jsem si vzal příklad z úžasného „stromu života“, který se nachází zde v Bahrajnu. Biblické vyprávění, které jsme slyšeli, staví strom života do středu počáteční zahrady, do srdce úžasného Božího plánu pro člověka, harmonického plánu, který je schopen obsáhnout celé stvoření. Lidé se však od Stvořitele a jím stanoveného řádu vzdálili. To vedlo ke vzniku problémů a nerovnováhy, které v biblickém vyprávění následují jeden po druhém: hádky a bratrovražda (srov. Gn 4), nepokoje a devastace životního prostředí (srov. Gn 6-9), pýcha a protiklady v lidské společnosti (srov. Gn 11)... Záplava zla a smrti zkrátka vytryskla z lidského srdce, ze zlé jiskry, kterou rozpoutal onen hřích, jenž se usadil u brány jeho srdce (srov. Gn 4,7), aby zapálilo harmonickou zahradu světa. Všechno toto zlo má však kořeny v odmítnutí Boha a bratra: v tom, že člověk ztratil ze zřetele Původce života a přestal se považovat za strážce svých bratrů a sester. Proto dvě otázky, které jsme slyšeli, zůstávají vždy platné a mimo vyznávané krédo se ptají každé existence a každého věku: „Kde jsi?“ (Gn 3,9); „Kde je tvůj bratr?“ (Gn 4,9).
Drazí přátelé, bratři v Abrahamovi, věřící v jediného Boha.
Máme tedy jedinečný a nevyhnutelný úkol, a to pomáhat znovu objevit tyto zapomenuté zdroje života, přivést lidstvo zpět k tomu, aby se napájelo vláhou této prastaré moudrosti, opětovně přiblížit věřící k uctívání Boha nebes a k lidem, pro které stvořil zemi.
Jakým způsobem to učinit? Naše prostředky jsou v zásadě dva: modlitba a bratrství. To jsou naše skromné a účinné zbraně.
Máme velkou zodpovědnost před Bohem i před lidmi a musíme být příkladnými vzory toho, co hlásáme, a to nejen ve svých komunitách a našich domovech – to už nestačí – ale i ve sjednoceném a globalizovaném světě. Jako potomci Abrahama, který byl národům otcem ve víře, nemůžeme mít na srdci jen „své vlastní“, ale stále jednotněji se musíme obracet k celému lidskému společenství obývajícímu Zemi.
