Teoreticky to známe všichni. Známe příběh o milosrdném Samaritánovi. Známe Kristovo naučení "Cokoliv jste udělali mým nejposlednějším bratřím, mě jste udělali."... ALE Copak potkáváme někoho, komu máme nějak zachraňovat život? Asi těžko. Jsme v práci, tam mají přece všichni slušné oblečení a výplatu, jdeme domů, tam se musíme starat o rodinu, plníme si svoje povinnosti... a slova o pomoci skutečně nuzným jsou jaksi mimo náš svět. Možná nás napadne poslat peníze do Afriky nebo na nějaký podobný účet a tím to hasne.
ALE to proto, že NEVIDÍME kolem sebe potřebné. Jsme skutečně slepí anebo jen vidět nechceme? Anebo se nechceme ptát? Anebo nechceme darovat čas? Například v Otrokovicích je azylový dům pro muže i azylový dům pro matky s dětmi. Zejména maminky, které vyrostly v dětském domově, potřebují pomoct s péčí o děti. V domově Naděje bydlí zase lidé na vozíku, kteří potřebují dobrovolníky například pro doprovody do kostela i jinam. A jsou tu i tři domovy seniorů a v Malenovicích hospic, kde lidé leží a personál nemá čas si s nimi popovídat, a lidé touží po lidském doteku, po laskavém slově, po sdílení posledních chvil svého života. Tolik zraněných a osamělých v jednom městě! A to tu ještě není nemocnice ani psychiatrická léčebna ani dětský domov nebo Klokánek, to bychom museli do vedlejšího Zlína a Kroměříže. Zdá se vám kolem nás málo osamělých bližních? Myslíte si, že potřebují jen peníze? Myslíte si, že se o tyto lidi mají starat jen zaměstnanci oněch zařízení? Kdo se vždy staral o potřebné - nebyla to církev? A kdo je vlastně církev, jací lidé? Nejsem to zrovna já? Když ne já, tak kdo by se měl starat o druhé? A proč?
Když se budu starat, ostatní mě odsoudí. Společnost mě odsoudí. Ba často i rodina. Není divu - společnost, která si hýčká své kriminálníky, neschopné rodiče či psychicky nemocné lidi, nemůže prosperovat, proto tyto lidi, i ty, kdo se o ně starají, odsouvá na okraj.
Člověk který věří, že duše je nesmrtelná, tak tedy věří, že život jedné duše je delší než život jakékoliv společnosti, civilizace, kultury... Má tedy smysl věnovat se třeba i jen jedné nesmrtelné duši a vysvobodit ji ze smrti hříchu, nebo tím vysvobodit sebe. Ve světle této úvahy není žádný dobrý skutek marný, žádná snaha o pomoc zbytečná.
Zopakuji slova papeže - Bohu je nejmilejší bohoslužba péče o bližního. A jakmile se s bližním sblížíme, již ho tak snadno nedokážeme opustit a vytvoří se pouto lásky a přátelství. To je záměrem Božím - skrze pomoc bližním vytvořit lásku a láskou tvořit nebe na zemi.
