"Moničko, nejdůležitější dovednost je ovládat sama sebe," kladla mi vždycky na srdce naše stará chůva. Nevěděla jsem, co si pod tím mám představit. Ale po hádce se služkou mi to došlo - nedokážu se ovládat a upíjím víno. A proto mi nevěří ani v jiných věcech. Od teďka už se to nesmí stát. Chci dělat naší rodině jenom čest. Jsme velká křesťanská rodina a bydlíme v Tagastě, v severoafrické Numídii. 

Byli jsme zvyklí poslouchat rodiče. A tak mě nenapadlo je neposlechnout ani při sňatku. Až po svatbě jsem zjistila, jak náročný život mi rodiče připravili: můj manžel, o 20 let starší, se o rodinu i o naše tři děti sice staral, peníze vydělával, ale nevěřil v našeho jediného Boha. A nevěřil ani ve věrnou lásku k jedné ženě. Trhalo mi srdce, když šel zase za nějakou milenkou. Prý, aby si "užil života". Nevěděla jsem, co mám dělat. Když jsem mu něco řekla, rozčílil se. Nemělo to cenu. Tak jsem dál vařila, prala, uklízela... a modlila se, a po nocích plakala. Zvláště, když jsem viděla, že náš nejstarší syn je po něm - chytrý, bystrý, ale už od 15 let utíkal za holkama, a táta se jen usmíval a říkal: Jen, ať si užije. 

Manžel mi onemocněl. Dávala jsem mu obklady, byliny, celé noci jsem u něho proseděla. A on mi řekl: "Římští bohové mi dali peníze a kariéru. Co z toho ale teď mám? Umřu. Tvůj Bůh ti dává lásku ke mě, kterou si já vůbec nezasloužím. Chtěl bych mít také takovou lásku, jakou máš ty." Nechal se pokřtít a přijal svátosti. Zemřel jako křesťan a odevzdal se do náruče Krista. 

Řekla jsem našemu nejstaršímu synovi Augustinovi: "Táta se nechal pokřtít. Mohl by ses stát taky křesťanem." Ale nechtěl o tom ani slyšet. Žil s holkou, propagoval porno, a svatbu nechtěl, ani když už měli dítě. Prý to je svoboda... Bála jsem se o něj. Věděl, že s takovým životem nesouhlasím, tak mi stále lhal, jako ostatně už od dětství. Uměl velmi dobře mluvit a ovlivňoval lidi, aby nevěřili v našeho jediného Boha. Uvěřil sektě, která tvrdila, že existují dva bohové - dobrý a zlý. Učil dokonce i studenty. Může Bůh odpustit takové hříchy? Vyčítala jsem si, jak jsem ho špatně vychovala. Často jsem se z toho zpovídala. A modlila jsem se za něj celé dny i noci. 

Jednou jsem se celá zoufalá svěřila biskupovi a řekla jsem mu, jak můj syn žije a že nevím, co mám dělat. Biskup mi odpověděl: "Není možné, aby zahynul syn, za kterého matka prolila tolik slz. Modlete se dál."

Pán Bůh mě pak v noci potěšil snem, ve kterém objímal mého syna Augustina. To mi dodalo další sílu k modlitbám. Trpělivost a vytrvalost se nakonec vyplatila. Když bylo mému synovi 33 let, konečně poznal, kdo ho nejvíc miluje a nechal se pokřtít. To byl nejšťastnější den mého života. A pak? Stal se knězem, biskupem, významným kazatelem, filosofem, myslitelem, napsal více jak 113 křesťanských spisů, a nakonec byl prohlášen i za svatého.... ale toto všechno už jsem viděla z nebe. Můj úkol na zemi skončil.

Úkolem matek je modlit se. Pán Bůh pak ty modlitby použije v pravý čas.