"Viděla jste to taky? Franta se zřekl vlastního táty! Ten nevděčník!" "Jo, jo, kam ten svět spěje... Mladí neznají ani čtvrté Boží přikázání: Cti otce svého a matku svou." "Táta se dře, aby to synek všecko hodil do koše?" "Neměl mu táta všecko dávat. Teď to má, to je ta volná výchova. A něco vám pošeptám: Viděla jsem Frantu dokonce s prostitutkami. "A to si říká křesťan? Je to zhýralec a vypočítavec." "Kdo to kdy viděl, do naha se vysléct na náměstí! Prý, že nechce nic, co dostal od táty, ani oblečení. A že bude žebrákem! Ale předtím vzal tátovi peníze na opravu toho rozbitýho kostela. Pokrytec." "Nedivím se, že ho táta vydědil." "Chápejte, chce jen pozornost a slávu! Vždyť jel do války jen proto, aby byl pasován na rytíře. Ale zajali ho a vrátil se domů až po roce a ještě k tomu nemocný. Tak jde z extrému do extrému, když nemůže být slavným bojovníkem, slavným křižákem papežova vojska, tak říká, že bude bojovat proti církvi, proti jejímu bohatství. No chápete to?" "Ale že prý se k němu přidali i jiní mladí." "No to snad není ani možné! Kdyby se s ním náhodou někdy chtěly bavit mé děti, ty by dostaly co proto! Žádné takové! Já je vychovám jinak."

Přemýšlela jsem dlouho, co vedlo Františka k tomu, aby šel bydlet do lesa, když měl pohodlný a bohatý život ve městě. Byl to syn nejlepšího a nejbohatšího kupce s látkami. Já taky žiju v krásném domě a máme všechno, co potřebujeme, maminka je šlechtična. Tatínek byl vévoda, ale už si ho nepamatuju, umřel, když jsem byla moc malá. Maminka mi vyprávěla o tom, jak jela několikrát do Svaté země, kde žil Pán Ježíš. Cestovala tam přes moře a nebála se, věřila Bohu. Já chci také, stejně jako maminka, věřit ve všem Bohu. A modlit se taky jako ona.

Když se modlím, nemůžu přestat myslet na Františka. Vždycky se mi v mysli vybavuje křížová cesta, kdy byl Pán Ježíš zbaven šatů. Neměl vůbec nic. Stejně to udělal František. Toužím se s Františkem setkat, ale nevím, jak to udělat. Nedovolili by mi to, maminka ani strýc. Svěřila jsem se s tím mé nejlepší kamarádce. Ta mi pomohla dostat se několikrát tajně z domu, otevřít těžká vrata zajištěná trámem a kamenem, a proklouznout ven.

Našly jsme Františka! Když jsem ho uviděla, dostala jsem najednou sílu dělat to, po čem jsem v srdci už dávno toužila. Spadly ze mě veškeré obavy. Tohle je život! Nechci šperky. Nechci měkkou postel. Nechci dobrá jídla (ty jsem stejně z domu tajně posílala po služebnících chudým sirotkům). A jediný můj ženich je Pán Ježíš Kristus! Už to vím. Chci žít jako František. Už je to šest let, co jsem o něm slyšela poprvé. A už tehdy se mi srdce zachvělo!

Problém byl akorát s tím, že strýc považoval za svou povinnost se o mě postarat a dobře mě provdat. Slíbil mě jednomu dobrému a hezkému, a samozřejmě bohatému mladíkovi. Celá rodina byla proti mě, když jsem jim řekla, že se vdávat nechci. Drželi mě doma a doufali, že "přijdu k rozumu". 

Zase jsem utekla poradit se s Františkem. A vymysleli jsme plán. Na květnou neděli jsem dělala, jako že nic. Nastrojila jsem se a šla do kostela. (Lidé spěchali vzít si větvičky, aby na ně zbylo. Já jsem se ale držela vzadu. Mši sloužil biskup. A když viděl, že lidé mají větvičky a já ještě ne, sám přišel ke mě a větvičku mi dal.) To byla má poslední mše s rodinou. Když se setmělo, má kamarádka mi opět pomohla utéct. Tentokrát jsem se ale nevrátila. Běžela jsem do kostela v Porciunkule. Tam na mě čekal František i jeho kamarádi - bratři, kteří začali žít s ním v chudobě v lese. Ostříhali mi mé dlouhé vlasy úplně na ježka, dali mi závoj, místo svých drahých šatů jsem si oblékla hrubou zástěru chudých, a od dnešního dne jsem už taky neobula boty a chodila všude bosky. 

Ale, jak se dalo čekat, zanedlouho mě našel strýc a příbuzní. Tušili, kam utíkám. Vtrhli do kostela a silou a mečem se mě snažili odvést domů. Chytla jsem se oltáře a strhla si závoj z hlavy, aby to viděli. Zůstali ohromeni z toho, že jsem ostříhaná. To bylo znamení, že jsem učinila slib věrnosti Bohu. Ten rytíř, který měl být mým ženichem, to pochopil jako první a řekl mému strýci "Radši odsud vypademe. Nemá to cenu." 

Cítila jsem nesmírné štěstí a pokoj v srdci. "Ježíši, miluji Tě," říkala jsem v duchu. A Ježíš pro mě připravil nový domov. 

Když bylo mé o 4 roky mladší sestře Katce 15 let, taky se nechtěla vdávat a stejně jako já utekla z domu. Jenže tentokrát si to strýc Monaldo nechtěl nechat líbit a řekl, že Kateřinu uvidí raději mrtvou než v klášteře. Byla se mnou teprve dva týdny, když strýc zorganizoval její únos. Se zbraní v ruce vnikl spolu s dalšími rytíři do kláštera a sám strýc vzal Kateřinu do náručí a chtěl ji odvézt. Jenže najednou ho tak začala bolet ruka, že mu z ní vypadla i zbraň, a útlou a lehkou Kateřinu najednou nemohl unést a musel ji tam nechat. Únosci nebyli schopni mou sestřičku odnést, jak náhle ztěžkla. Odjeli tedy s nepořízenou a moje sestra přijala řeholní jméno Anežka podle římské mučednice.

Naše maminka za námi do kláštera přišla nakonec taky! A konečně mi prozradila, proč mi dala jméno Klára, což v překladu znamená "Jasná":

Když se mé těhotné mamince přiblížil porod, naléhavě prosila v kostele Ukřižovaného, aby jí dopřál ve zdraví přestát porod. A tu zaslechla hlas: »Neklesej na mysli, paní, bez nebezpečí přivedeš na svět světlo, které způsobí, že na zemi bude jasněji.«

Svatá Klára (16. července 1194  – 11. srpna 1253, )

František z Assisi zvaný Serafinský (1182–1226 AssisiItálie)

Svatá Anežka z Assisi (1197 - 1253)