„Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že musím být v domě svého Otce?“ (Lk 2, 49) Nehledali jsme Ježíše také někdy někde jinde? A proč ho vlastně někdy hledáme a nenalézáme? Ježíš řekl, že je vlastně v každém člověku. I v nás, protože naše tělo je chrámem Ducha svatého. A také řekl: "Já jsem s vámi po všechny dny.." (Mt 28,20) Také ho hledáme, protože nevíme, kde je? Zkusme se zastavit. A podívat se na Něj. On je teď a tady.
"Nikdo se nevrátil, aby poděkoval Bohu?" (Lk 17, 11-19) Jak jsem na tom s vděčností já? Když se uzdravím z nemoci. Když se mi stane něco dobrého. Když pomine těžké období... "Jedu" dál? Považuji to za samozřejmost? Anebo jsem vděčný a děkuji za to? Vděčnost přináší do srdce štěstí.
"Za koho mě lidé považují?" (Mk 8,27) Učedníci odpovídali Ježíši, že ho lidé pokládají za jednu z největších osobností národa (Eliáše, proroky...) a Ježíš jim řekl, že se nestane velkou osobností v očích lidí, jak všichni očekávali, ale naopak, že bude umučen a zabit tou nejpotupnější smrtí, která existuje, potrestán jako ten nejhorší z nejhorších. Za koho dnes lidé Ježíše považují? Jak se dívají na Ježíše? Mám na tom nějakou zásluhu? Svědčím o Ježíši? Když se někdo podívá na můj život, co si řekne? Jaký obrázek o životě podávám? Jsem vzorem pro své děti a blízké? Chtěl bych, aby tak, jak žiju já, žili i druzí?
"Co chceš, abych pro tebe udělal?" (Lk 18,35-43) (Mk 10,46-52) I tebe se Ježíš ptá. Odpověz mu, co si přeješ. A věř Mu. Věř v Jeho moc a Lásku. Ježíš, chce, abys vyslovil své přání. Aby sis uvědomil, co od Něj chceš nejvíc. Jaká je největší touha tvého srdce? A stane se to, co v evangeliu - pokud jsi zatím slepý, tak uvidíš. Prohlédneš a poznáš, cos dříve neviděl.
"Co chcete, abych pro vás udělal?" ... "Můžete pít kalich, který já piji?" (Mk 10, 35-40) Pokud žádáme nějaké privilegium nebo třeba i nějakou schopnost, vlastnost či ctnost, musíme počítat s důsledky. Každá výhoda, schopnost či prestižní postavení s sebou nese i povinnosti, službu a zodpovědnost. Pokud nejsme schopni plnit závazky a povinnosti vyplývající z nějaké funkce, nemůžeme o ni žádat. A pokud si myslíme, že jsme schopni a že můžeme o ni žádat, tak stále na ni nemáme právo. Nesmíme si plést Boha s "automatem" plnícím naše přání za modlitbu. Musíme přijmout, že některá rozhodnutí nejsou v naší kompetenci a rozumem zatím všechno nepochopíme. Bůh je nekonečně veliký a naším úkolem není ho "úkolovat", ale žasnout.
"A za koho mne pokládáte vy?" (Mk8,29) Kým je pro mne osobně Pán Ježíš? Jaký s Ním mám vztah?
"Říkáš to sám ze sebe nebo ti to o mě řekli jiní?" (Jan 18,33b) Vojtěch Kodet tuto Ježíšovu otázku Pilátovi "překládá" tak, že Ježíš chtěl říci: "Prosím tě nepapouškuj, co řekli jiní. Začni myslet. Mluv sám za sebe." Nepřestávejme být sami sebou. Naše role nám mohou stát v cestě, abychom byli sami sebou a dověděli se něco o sobě. Buďme k sobě upřímní, autentičtí. Nemůžeme se vymlouvat na druhé. My sami jsme zodpovědni za své činy, názory, svědomí a hledání Pravdy. Věříme Ježíši skutečně nebo proto, že nám to řekli jiní? Slavíme bohoslužbu v kostele upřímně? Modlíme se upřímně? Pokud ne, tak to děláme naprosto zbytečně.
"Šimone, synu Janův, miluješ mne?" (Jan 21, 15-19) První otázka po Petrově "zradě" - žádné výčitky ani otázka na zradu, ale smíření - Jsme stále kámoši? Máš mě rád?
Ježíš se Petra ptá třikrát. Pokaždé trošku jinak. Postupně snižuje své nároky na lásku, protože slyší Petrovy pokorné odpovědi. Petr si již totiž uvědomil, že není schopen té největší sebeobětující se lásky. Zklamal se sám v sobě. Překlad je trochu nepřesný. My se běžně neptáme kamaráda jestli nás miluje. A protože má řečtina pro vyjádření lásky více pojmů, přesnější bude volně přeložit do našeho jazyka všechny tři otázky: 1."Dokážeš se pro mě obětovat mnohem víc než ostatní? Dokážeš pro mě obětovat úplně všecko?" 2."Dokážeš pro mě něco málo udělat? Překonat se mnou nějaké obtíže?" 3."Jsi pořád aspoň mým kamarádem?" Ježíš své nároky na lásku v otázkách postupně snižuje. Protože předtím se Petr nejprve chvástal, že by pro Ježíše položil život, ale pak ho zapřel. Tak i já si uvědomím míru své lásky k Ježíši až po hořkých zkušenostech, až po zkouškách víry a lásky k Němu. Až potom zjistím, zda mám alespoň minimum té lásky, anebo zda se rozplyne při prvních překážkách. Až potom budu moci Ježíši pravdivě odpovědět, zda jsem Jeho věrným druhem, přítelem nebo aspoň nehodným a pokorným kamarádem. "Miluješ mne?" je nejdůležitější otázka. Proto přišel Ježíš na svět, abychom se milovali. Abychom přijali Jeho bezpodmínečnou Lásku a odevzdali se jí. Pak budeme svobodni i Jeho milovat. Petr přiznal Ježíši, že ho nedokáže milovat a obětovat se více než druzí, ale že ho má rád aspoň tak málo nakolik je schopen a chce se s ním přátelit. Uvědomil si malost své lásky. A v té chvíli se stal prvním papežem.
Evangelický kazatel Josef Hurta k tomuto podává komentář: Následovat Krista znamená růst v lásce a oběti. Od obyčejného přátelství až po obětující se lásku. Víra v Boha není nějaká záliba, která člověka nic nestojí či dokonce, která člověku přináší zábavu. Následovat Krista znamená obětovat se pro Boží věc a pro lidi. V dnešní době (a vlastně odnepaměti) je v kurzu spíše takové náboženství, které člověku nějak prospívá, kultivuje ho, přináší mu tělesný i duchovní zisk, zdraví, pozitivní energii, pokoj v duši atd. To jsou všechna ta esoterická náboženství všeobecné harmonie ducha, duše i těla. Ale následování Krista je cestou sebeobětování, sebevydání, sebezapření. My známe ovšem i takové sebeoběti, které nejsou výrazem lásky, ale projevem fanatické víry. Víry v posmrtnou odměnu, když svou smrtí zničím co nejvíce životů nevěřících. Následovat Krista ale znamená obětovat se proto, aby druzí měli život. Takto se obětují všichni, kdo jakýmkoli způsobem zachraňují lidské životy, kdo napomáhají životu, kdo léčí a uzdravují, kdo vedou druhé k dobrému životu a jeho pravým hodnotám. Kdo podpírají slabé, povzbuzují malomyslné a přijímají hříšné. A nejlépe to pravděpodobně budou dělat lidé, kteří s pokorou přijímají své vlastní slabosti, křehkosti a nedokonalosti. Kteří mají zkušenost vlastního selhání a mají proto porozumění pro selhání a pochybení druhých.
Jestliže k nám dnes Kristus přichází v našich bližních, pak se nás neptá, zda v něj věříme, ale ptá se nás jako Petra: „Miluješ mne?“ Protože to je shrnutí víry: „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí´ a `miluj svého bližního jako sám sebe.“
Křesťané se obvykle označují za věřící. Ale možná by bylo lépe říkat „milující“. Ačkoliv si nemyslím, že bychom milovali Boha více než druzí. Nebo vůbec, že bychom Boha kdovíjak milovali. Ale Bůh ví, snad ho máme aspoň rádi.
