Absolvovala jsem 5 denní kurz dialogu. Neprobíhal kolem ohně, ale v poutním domě na Velehradě. Avšak atmosféra sdílení a přijetí tam byla v něčem podobná jako když dospělí skauti sedí večer kolem ohně a povídají si. 

Nejvíc mě překvapila aplikace tohoto nově naučeného způsobu dialogu do života. Uvědomila jsem si, že sice denně mluvíme s lidmi - s rodinou, se spolupracovníky... ale dialog nevedeme. Většinou místo dialogu vyčítáme něco dítěti, sdělujeme jakoby "absolutní - neměnné" pravdy třeba žákům ve škole, jindy sdělujeme svou zkušenost - své zážitky, a taky napomínáme, rozkazujeme, povídáme anebo tlacháme, v horším případě pomlouváme... toto dialog v žádném případě není. 

Vede vůbec církev dialog? Vede kněz, farnost dialog? Mám zkušenost, že dialog nevedou ani ředitelé škol ani učitelé na třídních schůzkách... pouze sdělují svůj názor, své hodnocení, ale neptají se. Dialog je založen na zodpovídání společných otázek, na řešení společného problému. Na hledání otázek a odpovědí. Na naslouchání. Jak konkrétně? Ukažme si to na jednom příkladu:

Kluk podrazil holčičce v šatně nohy, dívenka spadla, jela po podlaze - chybělo málo a rozrazila by si hlavu o zeď. Jak byste jako učitelka/ředitelka reagovali?

Klasicky by učitelka reagovala potrestáním chlapce a tím by to bylo vyřešeno. (Nebo nebylo?) Řeší trest zastavení dalších lumpáren?  Existuje spravedlivý trest?

Protože učitelka prošla kurzem dialogu, zavolala si chlapce do sborovny a ptala se ho, proč podrazil spolužačce nohy. Odpověděl, že mu zlomila pastelky, které jí včera půjčil. Paní učitelka se ptala, zda je to dostatečný důvod pro to, aby jí podrážel nohy. Odpověděl že ano, protože pastelky byly nové a vzácné. Paní učitelka potom s celou třídou řešila, zda jsou zlomené pastelky dostatečným důvodem pro ubližování. Má právo někdo ublížit druhému za nějaké příkoří - zlo? Třída se bavila o řetězci zla a odplaty - malé zlo vyvolá ještě větší trest, ten pak ještě větší a zlo se stupňuje. Učitelka řešila se třídou i to, zda má potrestat chlapce (nebo dívku za pastelky?) A jakým způsobem? Každý se mohl vyjádřit a třída dospěla k velkému poznání, jak funguje zlost, hněv, odplata a že je lepší toto oplácení zastavit a vyříkat si to hned na začátku. To je umění dialogu. 

Díky správným otázkám se člověk učí přemýšlet. Metoda nazvaná "Filosofie pro děti" je způsob, jak učit děti i dospělé ptát se a přemýšlet nad světem, nad sebou, nad Bohem i nad církví. Zjišťovat, zda já osobně mám pro své názory opodstatněný důvod. Rozlišovat manipulaci, lež, méně důležité důvody od těch podstatných. Umět vysvětlit své postoje druhým. To je cesta pro dnešní rychle se měnící společnost. Proč? 

Vezměme si to na příkladu zbraní. Kdo chtěl být ve středověku úspěšný ve výrobě zbraní, učil se od mládí co nejlépe vykovat meč. Když se učil tuto jednu věc dostatečně dlouho, dosáhl v ní mistrovství. A tak to bylo několik staletí. Děda předával toto umění svým synům, synové vnukům... Ani moc přemýšlet nad tím nemuseli. Rodiče věděli, že až jejich děti vyrostou, bude se jim to hodit, svět zůstával v podstatě stejný. Ale v posledním století se situace překotně změnila. V první světové válce se bojovalo s pomalými letadly, ve druhé se stíhačkami a nyní s drony. Vývoj teď probíhá tak rychle, že co jsme se učili jako děti, tak už v dospělosti nepotřebujeme, pokrok je mnohem dál. (Například já jsem se v deváté třídě ZŠ učila programovat MS-DOS a učitelé tvrdili, jak to je moderní, jak moc to budu v životě potřebovat, a pořídili pro počítačový kroužek první počítače. Za rok už po MS-DOS neštěkl ani pes a začaly Windows. Tak mi "ujel vlak", nikdo mě na modernějších počítačích neučil, a nyní jsou pro mě počítače španělská vesnice...diskety ani MS-DOS už nikdo nepoužívá a moje zastaralé a navíc zapomenuté znalosti jsou mi k ničemu.) Takže potřebují děti prohlubovat znalosti a dovednosti, které považujeme nyní za aktuální, anebo naopak potřebují prohlubovat přemýšlení a schopnosti učit se stále nové věci a přizpůsobovat se pokroku, a zároveň rozeznat pravdu od lži - podvodu a manipulace? Na kurzu jsme dospěli k názoru, že děti se potřebují do života především naučit myslet.

Nebát se myslet a pokládat otázky i církvi, knězi, Bohu...a hledat na ně společně odpovědi. "Nikdo není tak malý, aby nemohl položit velkou otázku."

Nebojme se tedy otázek dětí ani otázek svých -  ty nás povedou dle Bible k "obrácení", dle moderního jazyka k "posunu", k seberozvoji. 

A u dětí podporujme jejich přemýšlení postojem, že žádná otázka ani žádná odpověď není špatná. Spíš se ptejme: "A proč si to myslíš? Máš s tím zkušenost? Je toto dostatečný důvod nebo je ještě jiný důvod proti?