Kdo nebo co spojuje dva břehy? Je jednoduché odpovědět pochopení, soucit, MODLITBA, láska - Ježíš... Ale je velice obtížné to žít. Člověk, pokud chce být tímto mostem, tak se to musí ne každý den, ale každou hodinu, snad každou minutu učit.
"Když Pontius Pilát vynes rozsudek, tak to, co přihlížejícím při spatření Ježíše skutečně otřáslo, nebyla jeho krvácející hlava opletená trnovou korunou, ba ani cáry rudého vojenského pláště, ale skutečnost, že tento politováníhodný muž vyhlížel, jako by měl soucit s celým světem, dokonce i s prokurátorem, svým soudcem. Ten soucit vyzařoval z celé jeho tváře. Bylo to, jako by toto milosrdenství tak pohltilo jeho tvář až k nepoznání." (Gertrud von le Fort)
A co já? Když mi někdo řekne něco nespravedlivého, když mě odsuzuje, pomlouvá, anebo třeba jen zaměstnavatel neocení mou obětavou práci přes čas... mám s ním alespoň soucit, pochopení... miluji ho stejně jako Ježíš??? Některé lidi máme rádi více, jiné méně, některé vůbec... Ale Ježíš takto svou lásku nerozděloval. Miloval každého úplně stejně, nejvíc, stejně jako svou matku a své příbuzné. Bůh miluje každého člověka, dobrého i zlého, stejně jako své jediné dítě. I já si mohu každý den připomenout tuto Boží lásku a snažit se dnes víc než včera dívat se na každého člověka jako na milované Boží dítě. Mít lítost nad tím, pokud dělá něco špatného, ale stále ho milovat.
Tak jako jsem to včera zažila na návštěve u kmotřenců: Tříletá sestřička prochází kolem miminka nedávno přineseného z porodnice. Pokaždé ho pohladí. A někdy se u postýlky zastaví, usmívá se a hladí miminko déle. Ptala jsem se, jestli často pláče a jestli starší dvě děti neruší. A šestiletý bráška pohladil miminko po ručičce a řekl: "My ji máme rádi."
Takhle nás miluje i Bůh.
Začněme milovat také tak. Začněme doma. Řekněme svým nejbližším: "Mám Tě rád".
Začněme tak stavět most pro Lásku, kterou je Bůh.
