I v našem životě přicházejí chvíle, kdy Bůh mlčí. Ježíš také spal v lodi, když rybářům šlo o život a nevěděli, kam dřív skočit, zda vylévat vodu z lodi nebo stahovat plachty nebo pádlovat ke břehu. Lomcovali s ním, aby ho vzbudili a křičeli na něho "Copak nevidíš, že hyneme?"
Proč? Proč nás Bůh nechává napospas bolesti hraničící s naprostým zoufalstvím?
Učí nás chodit, nejen se nechat nosit. Tak jako táta učí chodit své dítko. Učí nás důvěřovat Jemu. Člověk, který jednou zakusí Boží Lásku, jí musí věřit navždy. Bůh je Pravda. Nepotřebuje opakovat slova lásky a ujišťovat o nich druhé tak jako člověk. Vyslovená a vtělená Pravda je navždy a vždy nakonec zvítězí, i přes všechny bouře života.
Bůh mi vdechl život. Ukázal mi mou životní cestu. A já mám jít a neohlížet se. Nemám se jako dítě neustále ptát : "Kdy už tam budeme?" a "Jak je to ještě daleko?" a "Půjdeš se mnou?"
Mám se naučit, že Láska není pocit, ale stav. A na citech a pocitech tolik nezáleží. Mám mít víru, že jsem ve stavu Lásky. A i když Boha necítím, nevidím, nevnímám, tak VÍM že tu je a že mě miluje. A mohu jít třeba nocí a tmou, ale nemohu přestat jít. Nemohu přestat se modlit, i když nic necítím. Nemohu přestat pracovat, i když nic necítím. Nemohu přestat prokazovat druhým lásku, i když nic necítím. Nemohu přestat důvěřovat, že i to, co se mi nelíbí, Bůh dokáže obrátit v dobro. Nemohu přestat mít víru, že vše dělám pro Krista, který za mě zemřel, abych já mohl žít a toto všechno tady ten krátký čas na zemi dělat.
Je známé, že touto "nocí víry" procházela většinu let svého života svatá Matka Tereza. Svatý Jan od Kříže popisuje "noc víry" jako nezbytnou součást zrání víry, jako stupeň, kterým si musí každý projít.
Nebojme se tedy a důvěřujme i ve vyprahlosti a v krizích tomu, který nás miluje. Maria nepřestala nikdy věřit. I když plakala bolestí.
Maria nepřestala nikdy milovat, i když její Lásku přibili na kříž.
Maria nikdy svého Syna neopustila.
Prosme ji, abychom jí v tom byli podobni.
