Dveře

Jedny dvířka vedou hlouběji do srdce, kde potkáš laskavého a pokojem oplývajícího Boha.

Skrze Eucharistii se dá vstoupit do Ježíšova průvodu a do přátelství s Ním.

Prostřednictvím krásy přírody jdeš na návštěvu k Otci.

Skrz dobrotu člověka vstupuješ do rodiny Ježíše do Církve.

A to Duch svatý tak vodí člověka a doprovází ho od dvířek ke dvířkům.

Ano, už to věděl: Je mnoho nebeských bran, na které se dá klepat. Bůh je rád otevírá, ale před vstupem do nich - do Božího tajemství - je potřeba udělat mnoho úkonů. Je třeba si očistit boty - tedy mysl a svědomí. Je potřeba si vysvléct kabát - povrchní emoce. A soustředit se na klepání - tedy správně použít vůli. A jsi tam, v Božím světle, v Božím království.

V tomto období hledání duchovních krás měl Janko Havlík i trápení - blížila se maturita - dveře k jeho dalším snům, avšak cítil odpor k povinnému předmětu marxismu-leninismu. "Tolik lží pohromadě. A jak jsou pěkně zaobalené do nesrozumitelných slov. Otče Krištíne, co vy na to?"

"No když je na košili špatně zapnutý první knoflík, všechny knoflíky jsou zapnuté špatně. Jestliže je zlý vztah k Bohu, všechno je zlé. Tak je to i s marxismem-leninismem, ale je třeba se ho učit."

"To nemyslíte vážně?!"

"Smrtelně vážně. Je třeba umět odpovědět na jejich nesmysly. Vypadá to tak, že národu pomatou rozum na dlouhou dobu, tak alespoň někdo má mít v tom jasno."

"Aha, tak co se dá dělat. Jdu se učit o socialisticko-demokratickém zřícení. Tedy zřízení."

(Dle knihy Josefa Lusconě: Janko Havlík, A.M.I.M.S.)