Janko vyšel na hřeben Nízkých Tater. Odešel trochu opodál od přátel a našel si místo, kde byl jen on a Bůh. Před ním zapadalo slunce. Všude zvláštní ticho. Mystika hor naplňovala jeho duši. V tomto rozpoložení se mu přihnal do duše neobyčejný stesk po Bohu. Po chvíli se cítil naplněný něžností a jemností a po tváři mu tekly slzy. Celým bytím chtěl být s Tím, který ho tak velmi naplnil a svatě miloval. Cítil se oproti těm kopcům takový maličký, a přitom tak vznešený... Cítil se Bohem milovaný, povýšený na jeho syna. Takové pocity ještě nezažil.
Vlastně ano - po prvním svatém přijímání. A vzpomněl si, že mu tehdy maminka řekla: "Pokud tě láska pronikne do hloubky duše, budeš se k ní vracet a do toho ohníčku lásky budeš stále foukat. Modlitbou, myšlenkami, dobrými skutky... Říká se tomu zamilovanost, přátelství s Ježíšem. A dá se v tom neustále růst."
Janko se usmál a tiše dodal: "Děkuji ti, Bože, za navštívení. Máš to u mě." Potom spočítal hřebeny, vrchy, které slunce hladilo svými paprsky... 26, to je můj rekord.
Zvedl se a s úsměvem přišel ke svým přátelům. Udělal před nimi pár tanečních kroků, zahoukal směrem do doliny a radostně jim řekl: "Bratři, rozluštil jsem to."
"Janko, co jsi rozluštil?" nechápali kluci. "No ten francouzský citát. Jde o to, že si mám uvědomovat, že všechno, co je v přírodě, stvořil nebeský Otec pro mě. A mám se cítit jako jeho syn. V přírodě se to dá nejlépe vnímat. Ona doplňuje naše bytí o to podstatné. Byli jsme stvořeni v přírodě, proto jsme její součástí. Nesmíme jít proti ní."
Od té doby příroda a ticho vytvářely v Jankovi "posvátno", ve kterém velmi prožíval přítomnost Pána. Často hlásil: "Jdu se podívat na krásu." Anebo: "Jdu prozkoumat zeměkouli."
