Pán Bůh dokončil projev, ale války se v projevu nedotkl. A protože ten pozemšťan byl nespokojený, opět zavolal svatému Petrovi: "Proč nebeský Otec neodpověděl na moji otázku? Vůbec nic na téma války neřekl? A to ani mimo mikrofon?"

"Ale řekl," oznámil Petr tomuto nespokojenému člověku.

"A co?"

"No, jen pokrčil rameny a dodal: "To si lidé dělají sami."

V místnosti se studenty nastalo ticho, po kterém otec Krištín dodal: "Bůh válku nechce. Ale lidem dal svobodu, a tu respektuje tak jako tak. Pán nám dal svobodu a nevezme ji zpět. On nás nechce mít jako stroje. Ale jako jediný může i zlo obrátit na dobro."

Janko Havlík dodal: "A možná se mnozí spasí tím, že alespoň v této hrozné válce řeknou: "Bože, odpusť mi."

Ale po válce se však Janko a jeho kamarádi vytouženého míru a klidného studia na kněze nedočkali. Místo toho těžili smolinec v krutých podmínkách tábora v Jáchymovských dolech. Schovaní ve štole pokračovali v hlubokých rozhovorech.

"I já jsem objevil duchovní zákon," řekl Krčméry. "Každý hřích přináší smutek a pocit viny. A pokud člověk stále páchá hříchy, pocit viny se zvětšuje, až mu, řekněme, v duši vznikne černá díra. My to umíme odstranit zpovědí." "Ale co takoví bachaři? V jejich duši musí být strašně, a proto dělají takové strašné věci." rozvedl myšlenku Jukl. "Jeden zákon nám uniká." pověděl zamyšleně Janko. "Že i ti bachaři jsou oběti. Zlý duch je oklamal. Dal jim mnoho lákadel, na které skočili, a které je teď vězní. Ano, i oni jsou vězni strachu, lenosti, pohodlí, příjemnosti... Oni nejsou naši nepřátelé. My a oni máme společného nepřítele - ďábla." Srholec souhlasil: " Přesně...lidská rasa je nehorázně tupá. Místo toho, abychom se spojili proti zlému, tak se rozdělujeme a bojujeme proti sobě. A ďábel se směje."

Janko vnesl do debaty novou myšlenku: "Jsou jen dvě srdce, které ďábel nikdy neobsadil - Srdce Ježíšovo a srdce Panny Marie."

Přešel nějaký čas a Jankovo přimknutí k srdci Ježíšovu mu zachránilo život. V Ruzyni byl zavřený do "psycho kobky", maličkého betonového bunkru, kde mu z reproduktorů pouštěli kvílení, řev, nadávky, pláč, zvuky cirkulárky, sirény a doplňovali to elektrickými šoky. To vše trvalo týdny. Leknutí za leknutím pronikalo hluboko do duše člověka. Mnozí vězni po této proceduře zešíleli, nastal u nich totální rozpad osobnosti, mnozí přiznali to, co nikdy nespáchali a byli odsouzeni na smrt. Janko zjistil, že duševní bolest může být horší než fyzická. Zdálo se mu, že se na něho vyřítilo celé peklo. Janko si později do svého tajného duchovního deníku napsal: "Skrz všechno se dá promodlit. Všechno pro Tebe, Nejsvětější Srdce Ježíšovo." Nezatrpkl na svět. Neproklínal mučitele. Dokonce se jeho srdce stalo k druhým ještě přívětivější.

Později, ve vězeňské nemocnici, kde Janko ležel, těžko dýchal a nohy měl tvrdé jako klády, zněla jedna z otázek spoluvězňů: "Jak to Bůh mohl všechno dopustit?" Janko upřímně odpověděl: "Nevím. Ale vím, že lidé jsou zlí a Bůh respektuje jejich svobodu. K tomu se zavázal. A když člověk koketuje se zlým, těžce se z takového vlaku vyskakuje. Myslím si, že z těch, co nám ubližovali, málokdo věřil ve věčný život. Nikdo se nebál Boha, ale bál se o sebe. Nikdo z nich neviděl za oponu tohoto světa. Všiml jsem si, že ti, co nás mlátili, většinou dávali do popředí svoje tělo a bažili po příjemnostech. Princip slasti žene lidi k šíleným činům. A možná si jednou položí otázku: O co tu vlastně šlo? Možná uzná, jaké strašné chyby udělal. "