Uprostřed betonové cesty byla prasklina. Myslela jsem si „to tedy špatně udělali ten chodník, že jim
praskl“. Postupem času se v místě pukliny udělala boule, kterou lidé museli obcházet. „Čím to je?“
říkala jsem si. Až jednou jsem nahoře, na té bouli uprostřed celobetonové cesty, uviděla kvést
pampelišku. „Jakou má ta pampeliška sílu! Kdo by to byl tušil“. Obdivovala jsem sílu rostliny, která
dokázala prorazit beton. Člověk nedokáže vytvořit nic tak silného, jako je život. Jak velkou měla ta
pampeliška vůli k životu! Miniaturní semínko. A dokázalo prorazit silný beton. Kdyby měl i člověk
takovou víru, že s Boží pomocí prorazí zdánlivě neprorazitelné!
Obyčejná pampeliška. A Bůh jí dal takovou sílu. A co teprve člověk! Tomu dal přece Bůh panovat nad
rostlinami i zvířaty, pojmenovat je a ochraňovat. Člověk musí přece mít také sílu od Boha. A asi i
mnohem větší. Víme o tom? Nevzdáváme se někdy příliš brzy? Možná je pro nás někdy život příliš
snadný. A tak, když přijde překážka v podobě malého kamínku, uhýbáme jinam. Jsme totiž zvyklí „růst
v měkké hlíně“. (A možná se i kvůli malému kamínku rozvádí manželé.) Ale Bůh nám dal sílu prorazit
nejen malý kamínek, ale i silný beton! Nikdy to nevzdávejme! Směřujme ke světlu, jako ta
pampeliška. Měla správný směr. A tímto směrem rostla. Kdyby před betonem uhnula, nikdy by
nevyrostla na světlo. Neztrácejme správný směr. Pak pro nás žádná překážka nebude tak velká,
abychom ji nemohli prorazit.
