Nám Pán umožnil díky karanténě tuto poušť prožívat možná lépe, než kdyby se nic nezměnilo. Máme omezené možnosti. Jsme více jako na poušti. Bud můžeme reptat, mít strach, nadávat… anebo můžeme situaci využít ke svému duchovnímu prospěchu.
Viděla jsem dnes lidi, kteří přináší radost. Dopoledne si dědeček hrál s vnoučkem před domem. Házeli si spolu a byli veselí. Dědeček nemusel do práce, vnouček do školky, měli více času na hry plné radosti a lásky, na které bude vnouček jistě celý život vzpomínat. Tatínek si vyjel s dětmi na kole na výlet. Normálně by děti byly ve škole a odpoledne v kroužku, udělaly si úkoly, a s rodiči by si vlastně ani nepovídaly. Ted rodiče musí plnit své povolání a poslání opravdověji. Mají šanci své děti poznat, možná dřív ani neznali jejich radosti a starosti dětského světa. A do třetice, k večeru jsem potkala člověka, který se na mě usmál. I když z obličeje byly vidět jen oči, byly plné optimismu a usmívaly se. To nám dává sílu. Usmívejte se očima!
Když přijmeme, že nás Bůh vyvedl na poušť, zeptejme se ho, co po nás na této poušti chce. Chce abychom se více modlili? Abychom se více věnovali rodině? Abychom sloužili lidem okolo? Abychom se zastavili? Abychom Bohu poděkovali za to, co nám doposud dal? Abychom poděkovali nebo napsali lidem nebo vzdálené rodině, na které jsme neměli moc času předtím? Abychom v rodině začali mluvit o Bohu? Abychom prohloubili svůj opravdový duchovní život, který přece není jen o tom chodit do kostela? Abychom začali více naslouchat svým dětem, rodičům či blízkým?
Ježíš byl vyveden na poušť proto, aby se připravil na své tříleté působení mezi lidmi. Když nás čeká nějaký důležitý úkol, tak se na něj připravujeme. Děti se připravují ve školách na svá povolání, i zaměstnanci mají svá školení, v důležitých věcech se radíme s odborníky… i třeba na opravu pračky si voláme odborného opraváře. A Bůh nás chce teď také proškolit k nějaké odborné práci. Vzal nás do své posluchárny, kde ho můžeme slyšet. A tou je poušť. Vypněme proto televize a počítače. Ptejme se, k čemu nás Bůh vede. Kam nás posílá? Kam nás chce přivést? I vlastního Syna nechal na poušti vyhladovět, aby ho to posilnilo a připravilo na jeho veliký úkol. A to byl bez hříchu! A co potom nás, hříšníky! My potřebujeme přece ještě více očišťování. Vyvedl nás na poušť, protože nás chce přivést k něčemu novému, dobrému a vzácnému. Bůh stvořil jen dobro a vede nás jen k dobru. Ale cesta je plná sucha pouště, žízně a hladu. Tak to musí být. Jsme na cestě. Ale Bůh nás v pravý čas přivede. Třeba do zaslíbené země.
Můj Otče, odevzdávám se ti,
učiň se mnou, co se ti zalíbí.
Ať se mnou učiníš cokoliv, děkuji ti za to.
Jsem připraven na všechno, všechno přijímám.
Nepřeji si nic jiného, než aby se tvoje vůle vyplnila na mne, na všech tvých tvorech, můj Bože.
Odevzdávám svou duši do tvých rukou.
Dávám ti ji, můj Bože s celou láskou svého srdce,
protože tě miluji
a protože je potřebou mé lásky dát se, odevzdat se do tvých rukou
bez míry - s nekonečnou důvěrou, protože jsi můj Otec.
(Charles de Foucauld)
