Mnoho lidí, aniž by si takový život přáli, trpí nezaměstnaností, rozpadem rodiny, trápí se s obtížně vychovatelnými dětmi... a mimo to ještě velkými pocity zahanbení a viny, že má zpackaný život protože se dostatečně nesnažil, že je líný, nedisciplinovaný, hloupý, nemorální, že má v životě smůlu... Pocit viny a zahanbení je základní nástroj manipulace. Možná ho na nás používali rodiče jako výchovný prostředek a ani v dospělosti jsme se ho nezbavili. Obviňujeme často sami sebe bezdůvodně jen proto, že jsme zvyklí, že v dětství za všechny naše nedostatky, neschopnosti či špatné známky obviňovali nás, naši lenost, neschopnost apod. Co je na tom špatného, že mi nejde například angličtina nebo matematika. Jsem proto hloupý lenoch? Neznamená to, že se mám raději věnovat například hře na nástroj nebo pěstování kaktusů, které mi jde?

V čem spočívá skutečný růst? Skutečné štěstí? V touze stoupat po pomyslném společenském žebříčku? Získat nějakou moc, vliv, úctu, postavení? Cesta vzhůru se stala novým náboženstvím. Společnost nám říká, že máme stále rozvíjet svůj potenciál, být stále zdravější, inteligentnější, produktivnější, zralejší, silnější...  Mít větší finanční rezervu. Být zajištěn... Jsme tak zaměřeni na neustálý růst a pokrok, že do funkcí ve státní správě mohou být zvoleni jen ti lidé, kteří slíbí, že po dobu jejich vlády bohatství i moc porostou. Kandidáti, jejichž volební program je postaven na jiných hodnotách, se tím z boje o státní funkce spolehlivě vyloučí. Touha mít stále víc nás přivedla na pokraj boje, který nelze vyhrát. 

Existuje diametrální rozdíl mezi touhou být úspěšný (mít moc, výsledky, úspěchy...) a touhou milovat a sloužit. V prvním případě se snažíme pozvednout sami sebe, v tom druhém zvedáme své bližní. "Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil." (Mt20,28)

Chceš být někdo nebo nic? Kdo jsem, když si mě nikdo nevšímá? Když nikdo neocení mou práci? Sloužíš druhým, dáváš se jim, a jsi frustrován z toho, že ti nikdo ani nepoděkuje? Že nevidíš žádný efekt, výsledek tvého snažení? Čím víc jsme vnitřně nejistí, tím víc ocenění potřebujeme. Z neznámého důvodu jsme dospěli k závěru, že bohoslužba má svou cenu jen když se jí účastní davy, protest nebo demonstraci má smysl organizovat pouze, když je snímají televizní kamery, biblická hodina se má konat, pokud ji navštěvuje dostatečný počet lidí, náboženství ve škole se může učit pokud se sejde 7 dětí, a úspěšnost farnosti se posuzuje podle počtu jejích členů... "Pravda" je v naší společnosti určována statistikou - jaké zboží je nejprodávanější, jaký film (či jaká bohoslužba na youtube) je nejsledovanější, sportovci překonávající světové rekordy...

Je to snad špatně? Ani nás asi nenapadne, že něco naprosto skrytého a nenápadného může mít větší cenu. A přesto...  Dobro děláme pro to, abychom prokázali dobro, bez ohledu na efekt, na výsledek, na budoucnost, na to, zda se to "vyplatí".  Při službě lásky neplatí pravidla ekonomiky. 

Georg Sporschill, jezuitský kněz, který se věnuje "dětem ulice" vypráví o svém prvním setkání s "beznadějným případem" - chlapcem, který nechtěl respektovat vůbec žádná pravidla ani žádného člověka a v 16 letech odešel od rodiny. Otec Georg mu nabídl pomocnou ruku a vůbec nelituje, že to nemělo objektivní smysl, vůbec žádný efekt... Chlapec se nezměnil ani trochu. Ale to otce Georga neodradilo a ani nelitoval, že mu pomáhal. Pomáhá dál dalším a dalším "beznadějným případům".  Dobro se dělá pro dobro samé, ne pro výsledek. Takové jednání je proti proudu naší společnosti, která se ptá "Vyplatí se to?" "Má cenu do toho investovat?" Václav Havel také řekl: "Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“ 

Boží absolutní a bezpodmínečné přijetí nás osvobozuje od nutkání být viděn, oceňován a obdivován. Uvolňuje nás z pout našeho sobeckého já a umožňuje nám, abychom se mohli nesobecky a skrytě věnovat jiným lidem. Modlitba, setrvání s Bohem, nás přivádí k poznání nezměnitelné Lásky Boha. Moje identita není určena tím, kolik lidí mě sleduje na instagramu, ani tím, kolik mám peněz, ani tím, jaké zaměstnání dělám, ani tím, zda mám funkční nebo rozpadlou rodinu a vychované či problémové děti, ale tím, že jsem od počátku světa milované Boží dítě. 

"Pokud se soustředíme jen na Boha, je možná služba. Sloužíme s vědomím vlastní bezmocnosti. Sloužíme Bohu. 

Avšak pokud svůj čas a energii dělíme mezi Boha a něco jiného, mění se služba bez Boha v hledání sebe sama, hledání sebe sama vede k manipulaci, manipulace vede k boji o moc, boj o moc k násilí a násilí ke zkáze - a to i tehdy, když tomu všemu říkáme služba.

Naše služba bližnímu by měla být projevem a oslavou naší úplné a bezvýhradné služby Bohu. Pouze když je zdrojem i cílem naší služby Bůh, jsme schopni svou službou naplňovat potřeby bližního, a nikoliv ty své." (H. Nouwen)

Pokud konáme dobro, zkrášlujeme svou duši, pokud zlo, tak duši ničíme. To je základní myšlenka více filosofů, mezi nimi i Oscara Wilda a L. N. Tolstého, jehož tři citáty si dovolím zmínit:

Radost z konání dobra je jediným opravdovým štěstím.
Každý žil tolik, kolik miloval.
Je jen jedno nepochybné štěstí v životě – žít pro druhého.

(Dle knihy Henri Nouwen: Nesobeckou cestou, KNA 2010)