Pavlovi VI. šlo v době jeho krátkého pontifikátu zejména o zachování míru mezi národy, porozumění a bratrství. O Vánocích 1963 ve svém prvním papežském proslovu prohlásil: "Aby mezi lidmi mohl panovat mír, je třeba překonat odlišnosti, začít s DIALOGEM a nepřestávat v něm..." Již v roce 1939 napsal: "Mírem nic neztratíme. Ale válkou ztrácíme všechno." (A jistě to lze vztáhnout i na mír - lásku či nelásku, mezi členy rodiny, mezi rodinami, při soužití v domech, v ulicích, obcích...) Jako papež zavedl od roku 1968 první den v roce Světový den míru, a ve svém prvním poselství k tomuto dni podotýká: "Mír spočívá v novém duchu... v novém soužití národů, v novém způsobu uvažování o člověku, jeho povinnostech a údělu..."
Je to jednoduchá pravda, kterou známe jistě všichni ze svého života - pokud s někým nemluvíme a nechceme mu naslouchat, nemůžeme mu ani rozumět. A pokud nerozumíme jeho způsobu života, je jednodušší, a bohužel běžné, s ním "válčit" - jak se to děje ve školních třídách nebo i v obcích, v bytových domech... kdo se odlišuje, toho lidé pomluví, "odsunou na okraj" místo toho, aby ho pozdravili, aby s ním promluvili, vedli dialog.
V encyklice "Populorum progressio" poznamenává: "Bratrství mezi civilizacemi a osobami utváří fakticky dialog....když všichni budou živeni duchem bratrské lásky, tak bude možné otevřít dialog mající své těžiště v člověku, ne v produkci či technice. Takový dialog ponese své plody...rozvoj nebude jen ekonomický, ale i lidský."
Tento svatý Pavel VI. založil pro podporu dialogu uvnitř i vně církve Biskupskou synodu, Mezinárodní teologickou komisi, Radu pro laiky i Komisi pro rodinu. Zřídil také Sekretariát pro nekřesťany s úkolem oživit a podpořit dialog s ostatními náboženstvími a Sekretariát pro nevěřící s cílem navázat kontakt se všemi.
V encyklice Ecclesiam suam papež Pavel VI. popisuje charakteristiky dialogu: SROZUMITELNOST, MÍRNOST, DŮVĚRA, PEDAGOGICKÁ UVÁŽLIVOST - zohledňuje, zda mluvíme s dítětem či profesorem, nedůvěřivým či nepřátelským člověkem, a přizpůsobíme tomu způsob vyjadřování.
Avšak velmi demokraticky smýšlející papež Pavel VI. si byl vědom své zodpovědnosti za nauku církve. "Papežský primát znamená prvenství ve službě (ne v hrdosti)." Tak chápal své poslání a nenechal se strhnout "moderními" proudy smýšlení, které neměly základ v Kristově evangeliu. I o tom je dialog - obhájit své důvody pro své jednání a myšlení. Jeho encyklika Humanae vitae nebyla totiž všemi přijata bez výhrad. Jednomu biskupovi Pavel VI. odpověděl:
"Kdyby se církev nacházela ve stavu nejistoty ohledně záležitostí s důsledky pro morální život jedince a křesťanské společnosti, má právě Petr - papež se vší zodpovědností ukázat pastýřům i věřícím - poté, co věc patřičně prostudoval a v síle podpory Kristova příslibu - po jaké cestě s jistotou kráčet."
Děkujme tedy do nebe papeži Pavlu VI. že otevřel cestu dialogu, který mohli prohlubovat i další po něm nastupující papežové počínaje svatým Janem Pavlem II.
A jestliže patříme co církve, zamysleme se, zda žijeme to, k čemu nás náš pastýř vybízí.
Tento článek byl zpracován za pomoci knihy Jaroslava Šebka a Agostina Casaroliho: Papež Pavel VI. člověk dialogu, KNA 2019.
