Jistě jste šli někdy venku potmě. Ať už ze školy, z práce, jen tak na procházku, anebo jste třeba v létě museli v noci vylézt ze stanu. Každá ta situace s pohybem potmě byla jiná – jiné okolnosti, jiná nálada. Ale přesto měly jedno společné – nedostatek světla. Potmě se musíme orientovat jen podle slabého světla. Někdy svítí měsíc, jinde svítí pouliční lampy. A když je úplná tma a nesvítí nic, musíme hledat baterku.
Ve dne ani nepoznáme, co všechno svítí, nehledáme světlo. Kdybychom rozsvítili baterku, ani nepoznáme, že svítí, stejně tak světla u auta. Slunce vše ozařuje, a připadá nám to přirozené. Nepozastavujeme se nad tím, co všechno ve slunečním světle vidíme, protože vidíme všechno a jsme na to zvyklí. Ani nevnímáme a nedokážeme popsat všechno, co je za světla kolem nás. Zato v noci se nejprve musíme rozkoukat, abychom viděli alespoň nejasně předměty, které potřebujeme vidět. Jsme rádi, že vidíme alespoň něco. Pokud máme baterku, orientujeme se podle ní. Když jdeme po nějaké cestě v noci a svítíme si na cestu, nezajímá nás, jaké květiny kolem rostou, ani jestli tu jsou třeba maliny nebo borůvky, nehledáme potmě houby, chceme jen vidět na cestu, nespadnout, a dorazit domů.
Stejně i tři mudrce nezajímalo nic jiného než cesta. Nerozhlíželi se kolem. Na cestu jim svítila kometa a jenom na ni se dívali. Měli tak správný směr. A v srdci měli jen touhu dojít do cíle. Podobně jako když se v hluboké tmě vracíme po neznámé, úzké, nerovné a kluzké pěšině domů, také nemyslíme na nic jiného, než na to, abychom v pořádku došli.
Ve světě je spousta světel. Nekonečno rozptýlení. Nepřeberné množství informací. Můžeme se podívat na všechno. Jak mezi tím poznat to správné, to důležité, na co se zaměřit?
Zavřeme oči. Vyjděme v noci. Následujme tři mudrce a jděme za Ježíšem. Nechme zhasnout všechna ostatní světla. Ať nám na cestu svítí jen ona kometa, která ukazuje cestu ke Králi. Nedávejme v životě přednost ničemu jinému. Ať naším jediným životním cílem je dojít k Němu. Do Betléma. Domů.
