Byla jsem před lety na jednom z prvních táborů jako hlavní vedoucí. Na poradě vedoucích jsme řešili velmi závažný problém s výbušným a agresivním chováním jednoho dítěte. Nabízela se dvě možná řešení. Jedním z nich bylo poslat dítě domů. Ptala jsem se vedoucích na jejich názor. Odpovídali různě: Zůstat za určitých podmínek. Jet domů. Rozhodně zůstat. Určitě jet okamžitě domů… Bylo to půl na půl. Dlouho jsme debatovali. Vypadalo to, že se vedoucí rozdělí na dvě protichůdné skupiny.

Na řadu ke slovu přišel nejstarší a nejzkušenější vedoucí Karel. Jeho názor mě nejvíce zajímal. Odpověděl pouze: „Jsem pro.“ „Pro co?“ Chtěla jsem vědět. „Pro to, co rozhodneš ty. Ať už je můj názor jakýkoliv, není to v tuto chvíli podstatné. Budu respektovat rozhodnutí hlavní vedoucí a řídit se jím. Podpořím tvé rozhodnutí, i kdybych s ním osobně nesouhlasil. Musíme táhnout za jeden provaz.“

Karel ukázal oddanost, která dnes mnohým chybí. Oddanosti bychom se měli učit a vážit si jí. Věrnost a oddanost rodičům, všem nadřízeným v práci nebo ve škole… A největší věrnost a oddanost ne něčemu pomíjejícímu, ale zejména tomu věčnému. Věrnost a oddanost našemu Králi.

Pane Ježíši, přijímám vše od Tebe. Ty jsi můj Pán a Král. I kdyby se mi to nelíbilo, chci Ti být věrný a přijímat vše od Tebe, dobré i zlé. Věřím, že mne miluješ. Věřím, že si mě k sobě vedeš. Věřím, že vše napomáhá dobrému. Jsem pro. A nedopusť, abych byl někdy proti.