Měli jsme spoustu práce, nikdo nevěděl, kam dřív skočit. Petr měl strach, že práci nestihneme včas. Kluci řezali dřevo. Když jsem se k nim blížila, volal na mě Petr rozčileně: „Vojta odešel, flákač jeden. Pošli ho za mnou. Ale rychle!“ Šla jsem pár metrů po pěšině, kterou mi Petr ukázal a uviděla jsem Vojtu. Ležel v trávě. „Pojď sem,“ říká Vojta „a podívej se!“ Díval se na nádheru zapadajícího slunce. „Neboj se, my to dřevo stihnem. Ale tohle je krása, to se jen tak nevidí.“ Za chvíli šel Vojta zpět naplněný radostí. Práci s Petrem dokončili. Ale Petr byl nervní. Vojta klidný.

Snad každý den máme také spoustu práce, snad až nad hlavu. Někdy máme pocit, že se na nás valí různé povinnosti a my nestíháme. Možná ve zmatku děláme ukvapená rozhodnutí nebo jsme na ostatní nepříjemní. Vojtu naplnila radost ze Slunce.

Co je Sluncem naší duše? Kdo proniká svými paprsky do našeho nitra? Nechme se ozářit Kristem. Vejděme do kostela, kde jako Slunce září vystavená Nejsvětější Svátost. Stačí na chvíli. A potom se vraťme ke své práci naplnění novou silou a radostí.