Srdce dítěte

Ve stáří mohou lidé ztratit paměť, vědomosti, rozumové schopnosti, ale ne svou důstojnost. Své srdce. Tak, jak jsme od Boha přišli, tak se k Němu zase vrátíme, abychom se s Ním setkali. On se chce setkat s naším srdcem. Se srdcem svého dítěte. Se srdcem dítěte, které se nepřetvařuje a na nic si nehraje. Stáří a dětství jsou v mnohém podobné – člověk se více dívá na svět srdcem.

Jednou přijel do domova důchodců nový pán. A jako každého, i jeho jsem se při jednom z prvních hovorů ptala, zda chodil do kostela. Odpověděl, že ne. Při dalších hovorech o dětství vyplynulo, že jako malý chlapec s rodiči do kostela chodíval, a snad i ministroval. Ale, jak to bylo u mnoha lidí obvyklé, komunistická propaganda udělala v dospívání svoje, přišla práce ve Svitu, starost o rodinu, a člověk začal věřit tomu, že Bůh je snad jen vymyšlená pohádková bytost.

Za měsíc byla v domově mše svatá. Přede mší vozí zdravotní sestry a pečovatelky lidi z pokojů na invalidních vozících nebo i na postelích lidi do společenské místnosti. Ale pouze ty lidi, o kterých příbuzní sdělili, že si výslovně přejí účastnit se bohoslužeb. Uspěchané pečovatelky se musí ptát i ostatních, nových lidí, ale dělají to takovým stylem, že rozrazí dveře do pokoje, zakřičí dotaz „Chodíte na mšu?“ A než se dotazem zaskočený člověk zmůže na odpověď, odpoví si sami „Ne, že?“ Člověk jen zakývá hlavou a dveře se zaklapnou.

Zašla jsem tedy na oním novým dědečkem. „Ten na mšu nejde, byli jsme tam,“ řekli mi pečovatelky. Přesto jsem zaklepala k němu do pokoje, sedla si vedle jeho postele a zeptala se, zda chce být tady na pokoji sám, anebo raději s Pánem Ježíšem na mši svaté. Řekl, že v kostele dlouho nebyl. Říkala jsem mu, že to nevadí, že Ježíš po něm touží. Dědeček nakonec řekl, že tedy jde. K údivu pečovatelek jsem přivezla dědečka na mši svatou.

Kněz zde sloužíval již déle a měl přehled, kdo z lidí chodí a kdo nechodí ke svatému přijímání. Když rozdával Svaté přijímání, dědeček měl zbožně sepjaté ruce a také otevřel ústa. Kněz k němu přistoupil, i když ho viděl poprvé. Chtěla jsem v první chvíli vykřiknout, že dědeček k přijímání nechodí, ale v krku mi vyschlo. Kněz mu podal Pána Ježíše.

Druhý den ráno mi pečovatelky sdělili, že onen dědeček zemřel. Včera přijal Pána Ježíše, dnes přijal Ježíš jeho. Měla jsem pokoj v srdci. Ale nikomu jsem to nevyprávěla. Až nyní, po 15 letech, vám.