Nosíme roušky. Na tvářích lidí nepoznáme, zda se usmívají nebo mračí. A přitom se říká, že úsměv je nejkratší cestou člověka k člověku. Přes roušku se nemůžeme usmát a je hůř rozumět. Tak si lidé, když se potkají, méně povídají a méně se usmívají. Udržují od sebe rozestup, paní poštačka se bojí přistoupit k člověku a předat mu balík. V jednom obchodě si postavil pokladní k pultu veliké sklo , aby byl oddělen od lidí. Je to oprávněné. Každý spěchá zase domů, jen aby něco nechytil. V chování lidí je znát strach. Roušky zakrývají naši tvář i naši mimiku. A někteří, jakoby si rouškou přikryli i své srdce.
A přitom ještě horší než tělesné nemoci jsou nemoci duše. Tělo si chráníme. Ale myslíme na duši? Duše se neochrání rouškou. Duše se chrání tím, že ji necháme nahou. Že ji neskrýváme před Bohem. Že ji vystavíme Božímu světlu. Že ji vykoupeme v Boží Lásce. Před Bohem si musíme sundat nejen roušku, ale i všechno ostatní oblečení. Být nahý před Hospodinem, tak jak nás stvořil a jak chtěl, abychom žili v ráji. Sundat si roušku ze svého srdce a přijímat od Boha vše, dobré i zlé. Přijímat z Jeho rukou každý den jako veliký dar. Přijímat ráno nádherný zpěv ptáků. Obdivovat rozkvétající stromy. Pozorovat pupeny, které jsou každým dnem větší a větší. Obdivovat žlutou záři rozkvetlého zlatého deště. Děkovat včelkám, které svobodně létají a opylují vrby jívy. Nechat se také ozářit slunečními paprsky. Večer s údivem pozorovat růžové západy slunce. A v noci tajit dech nad nádherou jasných hvězd. Jaro roušku nenosí. Na jaro neplatí zákaz vycházení.
Toto všechno nám Bůh dal. Celý svět. Učinil nás jako správce celého stvoření. A viděl, že je to dobré. Dobré nebylo jen to, že se člověk před Bohem schoval. Že před ním něco skrýval. To něco byl hřích. Neskrývejme hřích pod rouškou. Nechme ho smýt Boží nekonečnou Láskou a radujme se pak z toho, že naše srdce může žít jako v ráji – nahé, otevřené, v přátelství s Bohem.
