Nemusí se ženit, mohou spolu žít a pak se rozejít a najít si někoho jiného, "lepšího"... nemusí být poctiví v práci, mohou mlžit a lhát, mohou myslet víc na sebe, víc si vydělají, mají volnou neděli, nemusí vstávat do kostela... No není život nevěřících lidí jednodušší? Ano. Jsou lidé, kterým jejich život nic nekomplikuje. A na druhou stranu vidíme třeba křesťany, kterým "ani Bůh nepomůže": mají v životě neštěstí a nedaří se jim. Jak to? Není pak v životě "nevýhodné" být věřící a řídit se Božími přikázáními?

Mnoho lidí říká, že jakmile udělali něco dobrého, zle se jim to vymstilo. Ať už se jednalo o pomoc druhým anebo třeba svátosti. Dospělý člověk se například nechá pokřtít či biřmovat, čeká pomoc od Boha, a ono přijde naopak nějaké neštěstí, komplikace v životě, či dokonce smrt blízkého člověka, a následkem toho pak člověk už rezignuje na Boha, vystřízliví z nadšení a z velkých očekávání, často ztratí i k Bohu důvěru.

Když uděláme krok k Dobru, k Bohu, tak Božímu nepříteli se to nelíbí a snaží se nás od této cesty všemožně a rafinovaně odradit. Používá k tomu naše vlastní zbraně... a tak jsou na sebe často lidé zlí pod záminkou dobra společnosti, boje za ekologii, zdraví, právo, svobodu či dokonce "Boží vůle"... 

Kdo se rozhodl pro cestu k Bohu, k Lásce, tak musí počítat s tím, že žije na zemi, kterou chce ovládnout  Boží nepřítel. A ten nám lže stejně jako lhal Adamovi a Evě: "Bůh pro tebe nechce dobro. Něco Ti tají. Buď jako Bůh a prokoukni jeho nekalé úmysly...Buď chytřejší a lepší než Bůh..." To je největší a nejpodlejší lež. A každý křesťan je povolán k tomuto zápasu se zlem, zejména se sebou samým. Se svým sklonem k hříšnosti. S nepřátelským našeptávačem... A čím víc se člověk přibližuje k Bohu, tím víc se Zlý snaží odradit ho od této cesty. To pro nás může být dobré znamení:  Bojuju? Tedy jsem na správné cestě. Bůh dokáže i to zlé použít k dobru!

 Ale kdo jde cestou sobectví a žije si svůj život jen pro sebe, kráčí sice cestou vzdalujíc se od Lásky, ale často mu nic v této cestě nebrání... může mít například dost peněz, kariéru, postavení, moc, prestiž... a nemusí s ničím bojovat. Boží nepřítel ho nechává být. Už mu patří. A nám se může zdát, že je šťastný. Ale ve skutečnosti ztrácí tento člověk sám sebe, své lidství, konkrétně schopnost upřímně se smát a upřímně plakat. Protože smích i pláč souvisí vždy se sdílením s druhými lidmi. A tedy s láskou. To nám může být takovým barometrem. Kdy jsem se naposled upřímně od srdce radoval? A kdy mě něčí neštěstí přivedlo k upřímnému pláči? Neztrácím citlivost? 

A ještě je tu další ukazatel: Pokud žije člověk v souladu s Boží vůlí, má v srdci víceméně pokoj. Nezávisle na okolnostech. Může plakat, může zažít nezdar, může být v rodině tragédie... přesto důvěřuje, že je Někdo, kdo ho miluje, kdo ho stvořil a zároveň bydlí v jeho srdci, odkud ho nikdo nemůže vytrhnout. Proto se může říkat desateru Božích přikázání "návod na šťastný život". (Ne na život bez komplikací. Ne na úspěšný život v očích světa. Ale na život s pokojem v srdci.)

Po čem hladovím? Po čem žízním? Kde je totiž mé srdce, tam je i můj poklad. Čím naplňuji své srdce? Čím se sytím? Bůh řekl, že dokáže nasytit naše srdce. Důvěřuji mu? Těším se na setkání s Ním a běžím mu radostně do náruče tak jako malé dítě běží k rodičům?

Každý den si uvědomme: Jsem dítě. Jsem Boží dítě. Bože, dej, ať zůstávám Tvým dítětem dnes celý den.