Mrzne, až praští, ranní zima zalézá pod nehty, kolem černočerná tma a jen sníh křupe pod nohama-to je ten pravý čas adventní, to jsou roráty!
Ale kde se vlastně vzaly?
Roráty jsou taková česká "specialita". Tradici těchto adventních mší zavedl císař Karel IV. Ten jako mariánský ctitel (a zároveň ranní ptáče, které prostě ráno nemůže dospat) zavedl praxi ranních mariánských mší. V nich se připomínala událost, kdy se Marii zjevil anděl a ...tím to všechno začalo...
Co je na rorátech tak zvláštního, je velmi jedinečná a originální hudební složka.
Staročeské rorátní zpěvy vznikly vlastně díky lidské pohodlnosti. V době Karla IV. se zpívaly během rorátních mší latinské chorály. A bylo náročné se těmto zpěvům naučit. Zvláštní libůstkou tvůrců tehdejších chorálů byly tzv. melismata. Na jednu slabiku textu se zpívaly dlouhé, předlouhé melodické úseky. Zpěváci si při učení na tyto melodie doplňovali vlastní texty (někdy liturgické, někdy rozpustilé, někdy úplné blbosti...), aby si danou melodii lépe zapamatovali. A znáte to: ... co se naučíš... . Zkrátka, texty už tam zůstaly... Čeští zpěváci si do těchto melodií doplňovali texty česky a ...ty tam taky zůstaly...Buď pozdravena lidská lenost!
V 15. a 16. století utrakvisté (to byli husité, kteří schovali palcáty a vozové hradby pod gauč a tvářili se jako největší kamarádi katolíků) překládali do češtiny i původní latinské chorály.
Největší rozvoj českých rorátních zpěvů nastal v 17. století. Literátská bratrstva (takové tehdejší scholy) nejenže roráty zpívala, ale také vydávala vlastní rorátní knihy-bohatě ilustrované zpěvníky. Tyto knihy byly tak krásné, že císař Josef II. si je hojně vypůjčoval a nemohl se s nimi rozloučit... Když přetáhl výpůjční dobu a členové literátských bratrstev jej upozornili, že by je měl vrátit, protože se blíží advent a oni nemají z čeho zkoušet, raději zrušil literátská bratrstva ... (ty knihy si nechal, samo...). A praxe rorátních mší začala upadat...
Až ve dvacátém století docházelo k pozvolnému znovuobjevování rorátů. Zasloužil se o to zejména kněz, hudebník a hudební vědec Dobroslav Orel. Ten shromáždil z různých rorátníků nejzajímavější zpěvy a uspořádal je do cyklů podle dnů v týdnu.
O rorátní praxi máme spoustu zajímavých informací z místních kronik. Tak například v Hradci Králové se během adventu zvonilo na zvony už v 7 hodin večer, aby "...se měšťanstvo zklidnilo a ráno-v 5 hodin-mohlo být v hojném počtu účastno rorátů...". Jiná města sice nezvonila "večerku", zato na roráty zvonil kostelník už ve 4 hodiny ráno...
Jelikož kostely bývaly nevytápěné, měli zpěváci během rorátní mše právo (aby mohli v té zimě vůbec zpívat) na zahřívání teplým pivem. Mimochodem-na Sv. Hoře se pokusili tuto tradici také obnovit. Teplé pivo sice zahřálo, ale také způsobilo, že na příštích rorátech neměl kdo zpívat... Situace se zlepšila, až bylo zpěvákům slíbeno podávání tradičnějšího zahřívacího prostředku-čaje s rumem (nebo možná naopak).
V dnešní době se roráty přece jen od těch "historických" liší. V kancionálu jsou zaneseny ty nejznámější a nejzpěvnější písně a z původních chorálů zůstaly tři. Mezi nimi i ta, kterou zpíváme jako vstupní zpěv-Ejhle, Hospodin přijde. I v nich můžeme ocenit jedinečnost textů, charakteristické adventní melodie (mnohdy ve starých církevních stupnicích tolik podobným moravským lidovým melodiím) a také to, s jakou bohatou prostotou vyjadřují dobu toužebného očekávání. Tak tedy: Rorate coeli de super...
