Jestliže to je rada do života, tím spíš se jí máme řídit v adventu. Protože čím jiným je advent než takovým velmi zkráceným obrazem pozemského života, na jehož konci čeká Ježíš.
"Lid bloudící v temnotách uvidí veliké světlo." (Iz 9, 1)
Náš život je zahalen tmou. Protože mnohdy tápeme, nevíme vše, co bychom třeba chtěli. Nevidíme moc dopředu. Abchom si uvědomili, že vidíme světlo, musíme nejprve být ve tmě. A ne ve zmatku blikajících milionů světýlek. Jak potom máme poznat to pravé?
Na konci života se setkáme s Ježíšem, se Světlem světa. V adventu si máme uvědomit, že jsme bez Ježíše jako ve tmě. V pološeru svíček máme tedy tiše očekávat radostnou událost, předzvěst té nejradostnější události, kterou jistě bude naše osobní setkání s Pánem Ježíšem.
V kontemplativních klášterech jsou v adventu zakázány návštěvy. Řeholníci a řeholnice zůstávají v "tichu své komůrky", aby tvořili těsnější společenství s Pánem Ježíšem. Aby je žádný člověk, třebaže trochu dobrý, ale přece jen hříšný, neodváděl od Dobra samého.
A co se děje mimo kláštery? Mám pocit, že advent v současném světě spíše lidi odvádí od Vánoc. Jsou lidé, kteří si nechali oslavu narození Božího Syna vyměnit za honbu za blikajícími světýlky, stromečky, baňkami, sobíky, skřítky a nevím co ještě... A oslavu narození Ježíše v chudém chlévě vyměnili za oslavu sledování televizních pohádech a přejídání. Ale světýlka mají připomínat narození Světla Světa. A zazářit tedy až na Boží narození, aby zvěstovali narození Božího Syna nejen pastýřům, ale i všem lidem dobré vůle!
Bůh nám dal největší dar jaký kdy lidstvo mohlo dostat. My se ho o Vánocích jen snažíme napodobovat. Jeho Lásku, dar světu, se snažíme napodobovat třeba dárky, a elektrickými světýlky se zase snažíme napodobit světlo komety. Všechny tyto lidské symboly mají ukazovat na Ježíše. Pokud ne, jsou zbytečné. Prázdné. Jako nablýskaná nafoukaná baňka, která když praskne, stane se odpadem. Ale nenápadný obyčejný starý ořech, když se rozlomí, stane se pokrmem.
