Poslední témeř dva roky se nemohli kvůli omezením vidět. Prožili si své. Až teď to konečně přišlo. Návštěva! Syn se těšil, že po tak dlouhé době uvidí maminku, kterou předtím navštěvoval pravidelně každý týden. Přinese jí opět hašlerky a půjdou si sednout na lavičku do zahrady. Od třetí hodiny ráno byl vzhůru. Osprchoval se. Pečlivě se učesal. Oblékl si čisté kalhoty a košili. Potom se zvážil, aby mohl říct mamince, kolik váží. Četl si jídelníček, aby mohl říct mamince, co jedl a co budou mít další týden. Konečně přišla pracovnice domova, která ho autem odvezla na návštěvu k mamince. Ta již téměř nevstávala z postele. Bylo zakázáno chodit ven, a tak svaly ochably. Ale teď se s námahou posadila. Usmála se a opět zanotovala své oblíbené písničky. Obveselovala s nimi kdysi pravidelně i ostatní obyvatele domova, ale od té doby, co se nesměli společně stýkat, je neměla komu zazpívat. Až teď. Tento den bude navždy zapsán v jejich společné paměti.
"Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka v pokoji, neboť moje oči uviděly Tvou spásu."
Ano, bylo to jejich poslední setkání. Za pár dní maminka odešla na věčnost. V klidu a v pokoji. Počkala na syna, aby mu požehnala a aby ho naposledy napomenula, aby se choval hezky, a pak přijala pozvání Boží. Mírný a pokojný je život v náruči Hospodina. Syn neplakal. Nese si maminčinu přítomnost, její požehnání a rady stále v srdci.
