"Nelze sloužit Bohu i mamonu." Psali jsme si jako děti do sešitu náboženství. A tato věta ve mě utkvěla dodnes. Nelze být v životě "nestranný". Nelze "nereagovat", nelze nežít, ale každým svým prožitým dnem deklarujeme určité své postoje, ať chceme nebo ne. Buď v našem rozhodování vítězí láska anebo sobectví. Buď nechceme nikomu sloužit, nikoho poslouchat, a řídíme se sobectvím a "mamonem", a tedy mu sloužíme, jsme zotročeni. Anebo toužíme řídit se Láskou. Vzpomeňme si jen třeba na dnešní den. Pro co, pro koho jsme jej prožili? Komu jsme "sloužili"?
"Kdo je věrný v maličkosti, je věrný i ve velké věci..."
Svatý otec František nyní při své návštěvě Slovenska upozorňuje na to, že "čelíme pokušení stát se otroky. Vnitřního otroctví." (Mám pocit, že v současné době se s propagátory sobectví i v mezilidských vztazích snad roztrhl pytel. I vyškolení psychologové lidem nabízejí a doporučují cestu sobectví. Ale Ježíš přece svým životem naopak ukazoval cestu pokory a oběti.)
Svatý otec dále říká: "Pomozme si navzájem. Nezajímejme se jen o to, co může být k užitku jen našim komunitám." a také naráží na to, že církev je vnitřně rozdělená.
Proč je rozdělená Boží rodina? Není to obraz i našich současných lidských rodin? Není to obraz naší uzavřenosti vůči odlišnostem? I třeba našeho strachu z jiných kultur? Strachu vyjít ze sebe samého, z "osvědčených" a "zaručeně správných", zažitých vzorců chování?
O co se lidé snaží v životě? Mít všechno, mít se dobře?
Stále platí slova svatého Pavla:
"I kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale Lásku bych neměl, nic nejsem."
Bůh je Láska. Láska není pouze cit ani pouze vztah, ale Láska je zároveň celý životní postoj křesťana. Je to i důvěra dítěte vůči svému Tatínkovi, vůči Stvořiteli.
A tato nadpřirozená Láska má sjednocovat nejprve členy rodiny, pak sjednocuje všechny obce a nakonec i všechny křesťanské komunity.
Proto vstal Ježíš z mrtvých. Proto nás spasil. Aby mezi námi již nyní vládla Láska. A abychom se učili Lásce sloužit.
