Moji rodiče jsou Španělé, přestěhovali se sem dávno před tím, než jsem se narodila. Abych nezapomněla, musím Ti říct, že mám devět starších sourozenců a dva mladší. Je to dost dětí, že? Ale rodičům pomáhá chůva. Je to indiánka. Moc hodná žena. Ona podle svého indiánského zvyku pojmenovává děvčata podle květin. Já jsem pokřtěná jako Isabela (Alžběta), ale chůva mi tak neříká, říká mi Růže, Rosa. Víte, Španělé i ostatní dobyvatelé Ameriky se k indiánům nezachovali hezky a indiáni jsou teď moc chudí, opuštění, nemohou se stěhovat za stády bizonů, jak byli zvyklí, tak jsem se rozhodla jim alespoň nějak pomáhat a aspoň nějakým utrpením odčinit hříchy. Často jsou tu totiž indiáni odstrkovaní a bílí lidé jimi opovrhují jen proto, že mají jinou barvu pleti a třeba i proto, že znají jiné věci a mají jiné zvyky než my. Když mi bylo pět, rozhodla jsem se každý druhý den si odříkat jídlo kvůli jejich utrpení. V našem městě Lima bydlí i španělský místokrál. Ale nechová se křesťansky. Jen využívají slabší, dá se říct, že indiánům kradou jejich pastviny, jak jim pak mají indiáni věřit, že náš Bůh je milosrdný a milující?

V jedenácti letech mě biskup biřmoval. A protože se mi moc líbí, jak mi chůva říká, tak jsem si jako biřmovací jméno vzala to indiánské – Růže Panny Marie.

Moji rodiče jsou šlechtici. A investovali peníze do Peruánských dolů. To jim ale nevyšlo, a tak jsme se stali chudými. Mě to teda vůbec nevadilo. Umím vyšívat, a tak jsem pořád vyšívala a vyšívala, většinou nějaké květiny, a ty výšivky pak prodávala na trhu. Je to u nás taková móda, lidé chtějí mít vyšívaný ubrus, na zdi vyšívaný obrázek, na šaty si také našívají vyšívané květiny. A prodávám i živé květiny, zaseju semínka, denně je zalévám, a když vykvetou, tak je nařežu a prodám na trhu, tak pomáhám své rodině.

Doktoři mi museli amputovat rozdrcený prst. Bolelo to šíleně, ale já jsem se ovládala a ani jsem necekla. Z lásky k utrpení Pána Ježíše.

Bratr mi pomohl opravit altánek na zahradě a přestěhovala jsem se tam. Zdi má z prken a střechu z platanových listů. Chci se tam o samotě modlit, sama tam spát na posteli ze sedmi prken mezi které jsem nasypala střepy a kamínky. Protože Pán Ježíš mi řekl, že jediná cesta do ráje je skrze naše námahy, bolesti a utrpení. A tak spím tři hodiny denně, deset hodin pracuju jako švadlena, chodím ošetřovat nemocné, pěstuju a prodávám květiny, modlím se.

Rodiče mě nutí se vdát. Mamince se nelíbí můj život a odříkání. Jeden bohatý mladík přišel k nám ucházet se o moji ruku. Ale já nemohu žít s mužem. Tak jsem ho překvapila: ostříhala jsem si své dlouhé vlasy na ježka, tvář jsem si podrápala kůrou a mazala pepřem. Na hlavu si dávám trnitý věnec. Na smír za hříchy Španělů. Jediná Láska je Ježíš. Teď mi poprvé vadí, že rodiče zchudli – nemohu jít do kláštera. Ale je to mé povolání, zůstanu doma, abych jim mohla pomáhat. A zároveň budu žít jako bych byla v tom nejpřísnějším klášteře. To je moje cesta k Ježíši, k Lásce, kterou nalézám.