Bydlím s tatínkem a se čtyřmi staršími sestrami v krásném domě ve Francii v Lisieux. Maminka mi umřela, když mi byli skoro čtyři roky. Nemůžu o tom mluvit, jinak bych se zas rozbrečela. Já se totiž často rozpláču. Kvůli maličkostem. Třeba když mi někdo nepoděkuje, že jsem sklidila ze stolu. Nebo když jsem si u moře zapletla do vlasů krásnou řasu a pak poznala, že je to možná marnivost. A pak pláču, protože jsem plakala, že se to Pánu Bohu nelíbí, že jsem druhým způsobila smutek. Tak je to takový začarovaný kruh.

A hlavně se cítím zrazena tím, že moje nejmilejší sestra Pavlína odešla do kláštera. Vybrala jsem si ji za maminku a ona mě opustila! Jak mi to mohla udělat? Slíbila mi, že na mě počká.

A taky se nerada učím a dělám úkoly. Chodí k nám slečna učitelka, abych uměla čtení a počty a další věci. Domácí práce dělat nemusím - sestry všechno zvládnou samy. Ráda dostávám dárky. Vždycky se těším na Vánoce, kdy nám Ježíšek nechává něco v dřeváku. Brečela bych, kdybych nic nedostala. Starší sestry už nic od tatínka nedostávají, ale já, jeho královnička, ano.

Letos je mi čtrnáct. O Vánocích se ve mně najednou něco změnilo. Přestala jsem plakat. Přestala jsem truchlit pro Pavlínu. Přestala jsem chtít dárky a pozornost. Chtěla jsem žít s Ježíšem. Rozhodla jsem se vstoupit za Ježíšem do nejpřísnějšího kláštera, abych mohla žít jen s Ním. A být misionářkou, aby všichni poznali velikou Lásku našeho dobrého Ježíše. Už nechci dostávat, chci i dávat. A najednou jsem dostala odvahu dokonce poprosit i papeže, aby mi v tak mladém věku dovolil jít do kláštera. V patnácti mi to dovolil. Ten kněz, co mě vedl do kláštěra, tak mě předal řeholním sestrám se slovy: „ Chtěli jste tady tu holčičku, tak ji tu máte.“ A hned mi přidělili jako tu nejjednodušší práci zametat chodby. Ale doma jsem to nikdy nedělala. A musím se přiznat, bála jsem se pavouků, takže v rozích jsem vůbec nic nevymetala. Taky jsem to vždycky pořádně schytala od představené! Kritizovali mě oprávněně. Ale pak jsem si schválně vybírala ty nejhorší práce, co nikdo nechtěl dělat, a dělala je z lásky k Ježíšovi. Nejhorší bylo, že jsem si první roky v klášteře neměla s kým popovídat. Vůbec s nikým. Tak jsem aspoň četla. Teď jsem byla vděčná, že mě to ta slečna učitelka naučila. Naučila jsem se nestěžovat si, ba naopak, snášet všechnu bolest v sobě, abych nepřidávala druhým starost, a začala jsem rozdávat jen radost a úsměvy. Poznala jsem, že důvěrná Láska k Ježíšovi je výtah, který všechny pokorné děti doveze až nahoru k nebeskému Otci. To jsem pak říkala i dalším dívkám, které vstoupily do kláštera.

Moc je schodů do nebe, já mám malé nožky,

počkám si až přijede výtah pro mě Božský.

Než přijede pokusím se těch pár schodů zdolat,

a přitom však nepřestanu úpěnlivě volat.

Když mě nemoc připoutala na lůžko, modlila jsem se tím víc za obrácení hříšníků a měla jsem obrovskou radost, když mi Pán ukázal, že ti lidé skutečně nalezli cestu k němu. A tak si mě nakonec Ježíš vzal k sobě. A dokonce o mě pak řekli, že jsem učitelkou církve. Jsem tím, kým jsem chtěla být – v srdci církve Láskou. Žádný skutek lásky totiž není malý. "Dokonalost spočívá v tom, abychom plnili Jeho vůli, abychom byli tím, čím On nás chce mít." MĚLA JSI NĚKDY POCIT, ŽE POTŘEBUJEŠ LÁSKU ZDARMA A BEZ PODMÍNEK? BŮH TI JI DÁVÁ. JSI JEHO MILOVANÁ DCERA.