Když Hospodin stvořil svět a země viděla jak obloha zazářila blankytem, prosila Stvořitele, aby jí daroval pestřejší barvu. Zemitá barva, kterou měla, se jí zdála příliš prostá. Hospodin ji vyslyšel a pokryl ji daleko široko zelenými travinami. Tu však nebyla spokojena tráva s jedinou barvou prosila, aby jí bylo popřáno více barev.
Tvůrce byl shovívavý. Učinil, aby mezi širou zelení vyrostla kvítka červená, modrá, žlutá a bílá. A hned bylo vše barevnější a krásnější. Když potom sestoupil Pán nebes a země dolů na zemi, byl se svým dílem spokojen tráva mu děkovala za tolik nevídaného pěkna. Leč Stvořitel neměl pořád ještě klidu, protože kvítka, která stvořil, přicházela a prosila, aby jim dal jména. Dobrý Hospodin daroval tedy každé květince jméno. A když pak prošel daleko široko zemí, viděl, že byla plná slunce a kvítí. Ustanovil ještě, tady mají téci potůčky a řeky, kde mají zůstat jezera a moře, vstoupil v oblacích na nebesa. Při rozdílení jmen stálo za zástupy kvítko, které se ostýchalo předstoupit blíže před Pána. Bylo velmi prosté a mezi květinami, z nichž některé oslňovaly svými květy, ztrácelo.
A tak se stalo, že je milý Stvořitel přehlédl a jméno mu nedal. Co si měla skromná květinka počít ? Pokorně odešla a čekala, až si na ni Hospodin vzpomene.
Minuly tisíce a tisíce let a ostýchavé kvítko nemělo dosud jméno a už myslelo, že zůstane kvítkem, o kterém nikdo neví, kvítkem na něž Pán Bůh zapomněl, kvítkem beze jména. Ale nezůstalo. Šla jednou po louce Maria Panna s Ježíškem. V ruce měla srp a žala trávu, kterou sušila pro oslíka, aby měl na zimu dostatek sena. Oslík byl s nimi také a rozveseloval je svým veselým poskakováním a hýkáním. Byl to týž oslík, který stál s volkem u betlémských jeslí a svým dechem Jezulátko zahříval. Od té doby zůstal již u Svaté rodiny a provázel ji na všech cestách.
Ježíšek měl oslíka rád a ten mu připravil mnoho radostných chvil. Dnes trhal Ježíšek trávu a házel ji oslíkovi. Tomu tráva chutnala, vždyť voněla jahodím a mateřídouškou. Bylo krásné letní odpoledne a nebesa plná slunečního jasu, který se rozlíval v ohnivých paprscích na zemi. Ježíšek vstoupil s oslíkem na malý zalesněný pahorek. Oslík spokojeně ulehl do trávy, povaloval se a vesele hýkal. Tu uviděl Ježíšek kopeček nízkých květin. Měly bílé korunky a uvnitř byly žluté.
Jak se jmenují ta něžná kvítka ? Dosud jsem taková neviděl, řekl si Ježíšek. Oslík uslyšel, že Ježíšek promluvil a ozval se dlouhým zahýkáním. Vím, oslíku, že nic nevíš, usmál se Ježíšek a pohladil jej. Oslík odpověděl na pohlazení zase jenom svým iá - iá -ia.
Tu k nim přicházela Maria Panna, která hledala svého synáčka. Jak se jmenují ta kvítka ? tázal se Ježíšek matky. Ale také Maria Panna viděla prostou květinku poprvé. Dítě, neznám jméno této rostlinky, pravila, její květy jsou velmi chudobné; je to nějaká chudobka mezi květinami. A jak se kvítka skláněla, poranila se o trn divoké trnky a její krev skanula na bílé okvětní lístky.
A tak mělo kvítko hned kromě barvy bílé, také ještě barvu červenou. A protože se Ježíškovi zalíbilo, vyňala Matka Boží něžnýma rukama kopeček i s kořínky ze země a zasadila jej ve své zahrádce.
Bylo to ono kvítko, na nějž Stvořitel zapomněl, když rozdával jména. Dostalo tedy také už své jméno, sama Maria Panna je pojmenovala chudobkou.
Malý zahradník Ježíšek ji pěstoval a často ji zalíval vodou ze zlatého kalicha, který mu přinesli svatí Tři králové do Betléma.
A chudobce se dařilo. Rostla a vzkvétala do sedmi krás.
Ježíšek ji proto pojmenoval sedmikráskou. Dnes rostou kvítka, kterým říkáme chudobky nebo sedmikrásky, po celém Božím světě.
Adolf Gajdoš ~ Ježíškovo kvítí
