Blog farnosti

"Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh." (J 1,1-5) Touto větou začíná Janovo evangelium. A ve 14.verši pokračuje: "A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi." (J 1,14)

Když tyto verše z Bible posloucháme, vnímáme je zřejmě jako básnický obraz. Rozumem vyhodnocujeme, že to není doslova pravda, ale nepozastavujeme se nad tím. Asi tak jako se nedivíme, že zvířata v pohádkách mluví, ale v reálném životě nás ani nenapadne, že by nám měl kocour odpovědět na pozdrav nebo si obout boty.

Jak by taky mohlo slovo ožít? Vyslovujeme přece spoustu slov a žádné z nich se nestane "tělem". Nic hmotného se přece nevytvoří mluvením. 

A přece má Bible Pravdu.

Čauky. Já jsem Ben. A mám dvojče, Scholastiku. Rádi se touláme po horách u nás, v Umbrii, v Itálii. Nejraději sami dva. Běháme po loukách a lesích, i když nám říkají, že se to nehodí, chovat se jako tuláci.

Jednou jsme zůstali jen tak stát. Mlčeli jsme a dívali jsme se na nebe. Stiskl jsem Scholastice ruku. Dívali jsme se ke slunci a oba jsme věděli, že myslíme na to samé: Tam někde v nebi je naše maminka. Odešla k Pánu Bohu hned, jak jsme se my narodili. Tatínek nás dal pěstounce. Sice se o nás náhradní maminka stará, ale přece jen, není to naše krev, není nám podobná a nemůže nám rozumět.

I když náš tatínek byl urozený, nenechal nás zlenivět. Poznali jsme, že práce je užitečná, a tak se mým životním heslem stalo "Modli se a pracuj". Nejdřív říkám "modli se", protože přece prvně musíme mluvit s tím, kdo nám práci zadává, a pak ji teprve plnit. 

Narodil jsem se v Thessalonice (Soluni) urozeným rodičům, Marii a Lvu. Dali mi jméno Michal. Táta je vysokým úředníkem a pro mě vybral dráhu vojáka. Prý budu slavný vojevůdce, bojovník nebo stratég. Učil jsem se jezdit na koni, ovládat meč, plížit se a spolupracovat s družinou. To mě však nebavilo. Táta se mi smál, že se držím máminy sukně, že ze mě nikdy nebude pořádný chlap.

Asi největší radost jsem měl, když mi bylo čtrnáct a narodil se můj sedmý sourozenec, nejmladší bratr Konstantin. Cítil jsem, že mi bude aspoň trochu podobný. Neměl taky lásku k bojům, ale spíš ke knížkám a k psaní. Ale byl lepší. Ještě jako chlapec se naučil řecky, hebrejsky, latinsky, turecky, slovansky, starogótsky a já nevím jak ještě. Táta ho poslal studovat do Konstantinopole (Cařihradu). Já jsem v tu dobu už odešel do kláštera. Jako mnichovi mi bude mnohem líp než jako vojákovi. Toužím po klidném rozjímání.

Církev je nazývána TĚLEM Kristovým. Ne těly, ale jedním tělem. Když se v kostele rozhlédneme kolem sebe, vidíme jedno tělo? Vidíme sebe jako součást tohoto jednoho těla? Zřejmě nás to ani nenapadne. A přece - svaté přijímání se latinsky nazývá comunio, což znamená SPOJENÍ, PROPOJENÍ. Pán Ježíš Kristus nás spojuje do svého těla, abychom byli jedno. Když každý z nás přijímá Ježíše Krista, fyzicky do svého těla v podobě chleba, tak naše těla jsou tímto tělem takto spojena. 

Uvědomujeme si to při svatém přijímání? A přijímáme vůbec Pána Ježíše při bohoslužbě? 

Náboženství na Horním Lapači a v Žeranovicích na faře bude probíhat od října 2022

POZOR ZMĚNA!

Náboženství na Horním Lapači v zasedací místnosti obecního úřadu pro děti 1. - 9. třídy bude bývat každý týden ve STŘEDU od 16:15. Začneme 5. 10. 2022.

Náboženství pro II. stupeň ZŠ bude probíhat na faře v Žeranovicích ve ČTVRTEK od 18:30. Začneme 13. 10. 2022. 

kontakt na paní katechetku Hanu Zavadilovou tel.: 723 914 812

Říkejme mu třeba Karel. Již na základní škole dával opisovat spolužákům své písemky. Odmaturoval se samými jedničkami. Vystudoval vysokou školu. Stal se vědcem. Mohl si dovolit luxusní auto a drahé oblečení. Měl prestižní zaměstnání, a tedy i uznání ve společnosti. Lidé s ním mluvili s úctou a s respektem.

Spolužáci ze "základky" pořádali po letech sraz. Karla zajímalo, jak jeho bývalí kamarádi žijí.

V ráji, se Adam ani Eva zpočátku nestyděli. Neměli proč. Jejich tělo a duše byly nerozděleny, neporušeny, byly v jednotě se Stvořitelem. Žili jeden pro druhého a žádný z nich se nezabýval sám sebou. Darovali se jeden druhému. Jejich těla byla chrámem, kde přebýval Bůh. A zároveň Adamovo tělo bylo z dechu Boha a Evino tělo z žebra Adama, takže byli "jedno tělo a jedna duše". Žili v naprosté otevřenosti, důvěrnosti a přátelství této trojice: Bůh, Adam, Eva. 

Do tohoto vztahu nás Bůh chce vrátit. Do života, ve kterém jsme pro druhého bezvýhradným a bezpodmínečným DAREM. A nezáleží na tom, zda člověk žije zasvěceným životem a je darem pro společenství lidí nebo zda žije v manželství a je darem pro manžela či manželku.

Seděl na mostě ve velkém městě a hrál na housle. Prsty levé ruky obdivuhodně obratně kmital a mačkal struny, druhou tahal smyčec tak, že se do daleka linuly krásné melodie. Lidé však chodili netečně kolem. Měli jiné starosti. V jejich uších zněl hluk projíždějících aut a cinkot blízké tramvaje, na kterou spěchali. Často se také ozvala siréna sanitky z nedaleké nemocnice.

Houslista seděl celé odpoledne na kraji chodníku na svém invalidním vozíku. Dlouhé, prázdné nohavice plátěných kalhot měl zastrčené pod sebou. Před sebe položil manžestrovou čepici. A hrál. Vypadalo to, že hraje spíš pro sebe než pro kolemjdoucí.

Asi deset metrů od něj se zastavila dívenka se školní taškou na zádech.

říkají Francouzi, když chtějí někoho pochválit. Vnímáme chléb také tak?

Vítáte hosta chlebem a solí? Zřejmě ne. Dnes je asi zvykem spíše rozbalit sušenky, chipsy, čokoládu, v lepším případě nabídnout hostům nějakou buchtu. Kdo z nás jí suchý krajíc chleba? Zvykli jsme si na různé chutě a jsme vybíraví. Někdy jíme jen proto, že máme chuť a ne hlad. Hodně lidí jí jen to, co jim chutná, často si na jídle zakládají a mnohdy za něj dávají spoustu peněz. A někdy se lidé přejídají. Možná si ani neuvědomují, že obžerství je jedním z hlavních hříchů. Nebyla jednodušší doba, kdy člověk neměl na výběr a byl vděčný za jednoduché jídlo?

"Moničko, dojdi pro víno," posílali mě rodiče jako malou se džbánem k výčepu. Chodila jsem ráda. Víno mi totiž zachutnalo. Pokaždé jsem se postavila na chvíli za roh, aby mě nikdo neviděl, a něco upila. 

"Ty seš stejně ochlasta, já to vím!" zakřičela na mě jedna mladá služka, se kterou jsem se pohádala. Zastyděla jsem se. A vjela do mě zlost! Nikdo jiný, než ona, o tom nevěděl, že víno upíjím. A teď to prozradila! Mám chuť ji zmlátit.

"Zase brambory? Nechci pořád jíst brambory." říkal syn jako malý. Ale až začal sám pracovat, platit si svůj nájem a veškeré výdaje, a často s výplatou nevyšel, to potom s radostí přijel domů, když se zrovna vybíraly brambory: "Jé, brambory, výborně! Nebudeme se muset starat o to, co jíst! Budeme mít zase plný sklep!" a s radostí šel na pole. 

Člověk je vděčný až když pozná nedostatek.

Lidé, kteří zažili dobu války, nedostatek a potraviny na lístky, tak by například nikdy těstoviny nenatírali temperou nebo nelepili na papír jako se to dnes běžně dělá ve školách. Znovu se musíme naučit VÁŽIT SI JÍDLA a ŠETŘIT.

Země vydala své plody, Bůh nám žehná, Bůh náš. (Žalm 67,7)

Bylo mi dvanáct let. Na návštěvu k nám přišla sousedka a povídala, co právě viděla ve městě. Zaslechla jsem ten rozhovor a přemýšlela nad ním:

Logicky to tak funguje - když se o něco snažím, když trénuju, když něčemu věnuji čas, tak bych měl vidět výsledky. Jestliže mě přijmou do týmu extraligových hráčů, znamená to, že něco umím, a taky že musím ještě víc makat, abych nezklamal - a abych dostal odměnu, třeba medaili.

Když se člověk třeba přihlásí k biřmování, musí taky něco "vykonat". A není toho málo. Musí se účastnit příprav, napsat dopis, přečíst evangelium, žít podle desatera.... a "za odměnu" dostane toho Ducha svatého. NENÍ TO TAK! Jestliže to teda někdo "nezvládne", jestliže je slabý, klesá opakovaně v některém bodu desatera, má komplikace v životě a nedaří se mu číst Bibli... Co s tím?