Blog farnosti

Ona měla přes devadesát let a musela jít bydlet do domova seniorů. On byl umístěn v domově pro lidi s mentálním postižením. Matka a syn. Celý život byli zvyklí žít spolu. Potom je stáří rozdělilo.

Nazdar. Já jsem Anička Kolesárová z východního Slovenska, přesně z Vysoké nad Uhom. Můžeme si povídat při práci? Musím totiž navařit, upéct chleba, podojit krávu, nažnout trávu, poklidit chalupu…

Pozdrav Pán Bůh. Jsem Zdiška. Narodila jsem se na Moravě, na Vysočině, přesně ve vesnici Křižanov. Můj tatínek je purkrabí a má na starosti i Brněnský hrad.

Utíká trhat květiny. „Nechoď k úlu!“ Přikazuje maminka. Ale Anička chce trhat kytičky zrovna u úlu. A zrovna tu, na které je včela. „Bež pryč blbá včelo!“ Popíchaly ji, to se ví. Anička byla velice neposlušné, zlostné a tvrdohlavé dítě.

Zdarec. V den mého narození a křtu mi rodiče dali jméno Emilia, to znamená pracovitá. Byla jsem už jako malá hrdá na to, že můžu pomáhat své rodině se živit.

Buď zdráva! Jsi skutečně zdráva? Pak máš od Pána vyjímečný úkol. Jsi nemocná? Pak máš právě Ty jedinečný úkol ve své nemoci. Neboj, nechci Tě poučovat. Jsem úplně obyčejná holka. Ale vím, o čem mluvím. Od narození jsem byla hluchá, tak ode mě nikdo nic nečekal.

"Komu sloužíš?"

Tuhle otázku mohl položit člověk člověku snad před více než sto lety, kdy se pracovalo "na panském", kdy byly běžné služky či děvečky v bohatších domácnostech a hospodářstvích. Ale dnes? V době automatických praček, myček a elektrických vysavačů (a "vytíračů") stále některé matky říkají "nebudu vaše služka", když si ostatní členové domácnosti příliš zvykli na pohodlí.

Ale zkusme si tu otázku položit opravdově i dnes: "Komu sloužím?" "Řídím se jen sám sebou anebo někoho poslouchám, pro někoho něco dělám, a tedy i někomu sloužím?"